Proxima (2019)

Proxima je příběh o ženě, která si chtěla splnit svůj sen a letět do kosmu. To zní jako pěkné klišé, že? Jako další americký blockšoustr. Nu, tento film je ale evropský, takže je to trochu jinak.

Je o kolizi tohoto snu s tím, že ta žena je současně matkou. Takže v jedné rovině sledujeme přípravu, kterou musí absolvovat; nejednoho diváka asi překvapí, jak zastarale a civilně vše působí...prostředí i vybavení je nahony vzdálené americké načančanosti a poukazování na bezpečnostní protokoly. A souběžně sledujeme, jak s dcerou i matkou lomcuje dlouhé odloučení během přípravy i vidina mnohem delšího odloučení, to až matku vystřelí do vesmíru.

Režisérka se k poukazování na genderovou diskriminaci moc často neuchyluje a když ano, tak ty její občasné pokusy moc nefungují**. Soustředí se spíš na to, že Sarah musí zvládnout nejen co chlapi, kteří se soustředí jen na sebe, ale současně to musí ustát i coby matka.

Mě osobně takto vykonstruovaný příběh moc neoslovoval a hlavou mi táhly myšlenky, že podobné věci řeší tisíce žen, které upřednostnily kariéru před rodinou a že je to věcí osobní volby. Takže jakožto maskulinní hovado jsem nebyl se Sarah schopen soucítit. A to i navzdory tomu, že Eva Green předváděla ta svá herecká kouzla.

Nicméně k uvedení do kontextu postačilo setrvat do závěrečných titulků, u kterých se objevily fotografie skutečných astronautek-matek. A že jich vůbec nebylo málo!

Takže mi docvaklo, že ten příběh není vykonstruovaný a že Alice Winocour natočila film, který má být poctou všem ženám, které zvládají být nejen matky a manželky, ale také naprosto rovnocené kolegyně i v takových oborech, jako je třeba astronautika. I když jsem pořád to muskulinní hovado, tak před takovými ženami smekám a tuhle oslavu ženství žádnými výhradami a šťouráním, kazit nebudu.