Lo Zio di Brooklyn

Nejlepší italský film 90. let, nejextrémnější a nejradikálnější dílo od dob filmu Salò, aneb 120 dnů Sodomy. Nemilosrdné zobrazení, v surreálně-metaforickém klíči, civilizace odsouzené k uctívání vlastní slepoty. Dvojice sicilských režisérů používá jazyk bez kompromisů a tradičních pravidel vyprávění: film je natočen v ostrém a velmi kontrastním černobílém provedení, bez líbivé hudby a postrádá logický příběh. Nejsou zde žádné ženy (ty, které vidíme, jsou ve skutečnosti muži) a jazykem je striktní sicilský dialekt. Režijní styl se vyznačuje dlouhými statickými záběry na post-atomový svět, kterým je ve skutečnosti současné Palermo, obývané tlustými lidmi v ponožkách a spodním prádle, kteří krkají a prdí, zatímco se potulují smrdutými uličkami a skládkami odpadu.