Blow Debris

Podobně i Blow Debris naznačuje děj, ale raději jej nabízí formou putování, téměř bezcílného zážitku; dílo ztvárňuje průchod nebo cestu, když sledujeme skupinu nahých poutníků v pouštní krajině. Stejně jako v Electric Earth se to, co by mohlo být postmoderní anomií, stává oslavným bloumáním. Aitken odmítá romantickou nostalgii po nedotčené minulosti a jejích nespoutaných krajinách ve prospěch příběhů naznačených odhozenými pozůstatky a odpadem, které pokrývají rozlehlou Mohavskou poušť. Rovněž si zamiloval pocit pouště. I v chladném, temném prostoru galerijních místností, kde jsou umístěny obrovské projekce, cítíte malátnost postav a zdá se, že se čas zpomaluje. A pak věci explodují, čas se obrací a jste nuceni se zase trochu projít, od dislokace k relokaci a zase zpět.