Une aile nous brise

**Ticho evangelia** Spíme s rudými anděly, kteří nám ukazují poušť bez drobných stvoření a bez sladkých, opuštěných probuzení. Spíme. Křídlo nás láme, únik, máme kola starší než ztracená pírka, abychom prozkoumali hřbitovy pomalosti, tu jedinou touhu. Láhev, kterou obklopujeme liniemi svých ran, neodolá žádné touze. Vezměme si srdce, mozky, svaly vzteku, vezměme si neviditelné květy bledých dívek a spletených dětí, vezměme si ruku paměti, zavřeme oči vzpomínání. Teorie stromů dodaných zloději nás zasahuje a rozděluje, všechny kusy jsou dobré. Kdo je znovu složí dohromady: teror, utrpení nebo znechucení? Spěme, bratři moji. Nevysvětlitelná kapitola se stala nepochopitelnou. Obři procházejí, vydechují obrovské stížnosti, stížnosti, jaké chce prosadit úsvit, úsvit, který si už nemůže stěžovat, po celé té době, bratři moji, po celé té době.