Dracula as a Pensioner

Našeptávání temnoty: Věk bezzubého Drákuly (Whispers of Darkness: The Age of the Toothless Dracula) V ospalém městečku, kde se stíny plížily tišeji než šepot a kde i vítr zněl jako dávná píseň, žil kdysi hrabě Dracula. Ne ten Dracula, jehož jméno nahánělo hrůzu do kostí a jehož oči plály jako uhlíky v samotném pekle. Tento Dracula byl jiný. Zub času, který nešetří ani nemrtvé, ho připravil o jeho nejcennější nástroj – jeho tesáky. Nyní, v zaslouženém, byť poněkud trapném, důchodu, se potuloval uličkami města. Jeho kdysi impozantní plášť se třepal ve větru jako stará vlajka na opuštěné lodi a jeho kroky byly spíše šouravé než děsivé. Už žádné honby za krví panen, žádné hypnotické pohledy, které by sváděly oběti do jeho spárů. Jen prázdný žaludek a nekonečná touha po… něčem. „Krev,“ mumlal si pod vousy, které už také nebyly, co bývaly. „Ach, sladká krev, elixír věčného života. Kde jsi teď, když tě nejvíce potřebuji?“ Procházel kolem pekařství, odkud voněl čerstvý chléb. „Příliš suché,“ zavrčel. Kolem řeznictví, kde visely kusy masa. „Bez chuti, bez… tekutin.“ Jeho hledání náhražky krve bylo tragikomické. Zkoušel rajčatovou šťávu, ale ta byla příliš kyselá. Borůvkový džus, ale ten mu zase připomínal staré, zatuchlé sklepy. Dokonce i červené víno, ale to ho jen uspalo. Měšťané si na podivného starce zvykli. Někdo mu nabízel mléko, jiný pivo. Ale Dracula věděl, že nic nemůže nahradit tu pravou, hřejivou, pulzující tekutinu, která kdysi proudila v jeho žilách a udržovala ho naživu po staletí. A tak se bezzubý Dracula toulal městem, stínem své bývalé slávy, a v hloubi duše doufal, že jednoho dne najde něco, co mu alespoň na chvíli vrátí chuť do života. Nebo alespoň do večeře.