Sēd uz sliekšņa pasaciņa

Malý "duch příběhu", plný touhy, se nese větrem až k prahu dětského domova a zve holčičku na krátkou cestu lotyšskými ročními obdobími. Pod vedením laskavého vodního skřítka putují od jarních přeháněk a luk plných modrých květů k ohlušujícím Svatojánským ohňům, bouřlivým podzimním mořím a sněhem ozářeným zimním nocím. Obraznost – pastelové vystřihovánky, které se rozpouštějí a znovu formují – vizualizuje verše básnířky Aspazije, zatímco hudba Zigmara Liepiņše, inspirovaná folklórem (zpívá Mirdza Zīvere), proměňuje celou cestu v ukolébavku na smyčce: každý příběh okouzlí na chvíli, pak se musí přesunout k dalším otevřeným dveřím. Nakonec dítě zamává na rozloučenou s vědomím, že se pohádka vrátí, kdykoli fantazie znovu pootevře dveře.