Aida (1973 Tokyo)

Zde se setkáváme s Cossotto v době, kdy podávala ten nejhutnější a pravděpodobně i nejuspokojivější pěvecký výkon své kariéry. Její hlas v roce 1973 zůstává krásným, osobitým a citlivým nástrojem, ideálním pro ztvárnění obou stránek Aidy: soupeřky, navenek divoké, ale zranitelné a nakonec ušlechtilé duchem i původem. U Radama Carla Bergonziho se projevují jen nepatrné známky úpadku, který s věkem přichází. Hlas je o něco plnější a méně volný než v předchozích letech a občas je slyšet mírné "táhnutí" na některých tónech směrem nahoru. Sopranistka Orianna Santunione, mnohem méně známé a oslavované jméno, se zdá, že se namáhá, aby splnila požadavky na hlasitost, a v raných scénách působí dojmem, že šetří síly. Počínaje svou první árií se však začíná dávat dohromady a kdesi cestou se její píle a zodpovědnost promění v něco víc, něco docela dojemného.