Asi nejsilnější jsou okamžiky spojené se strachem, ať výstižně popisuje „válka je divná“, nebo se v nemocnici probírá po vlastním kolapsu. Přesto má člověk pocit, že o otci už ví až dost a raději by blíže poznal syna, který by svého zploditele „někdy objal a někdy škrtil“.
Tento dokument má pouhých 80 minut (včetně titulků), ale přesto je tak tak k vydržení. Kratochvíl by si jistě nejaký dokument zasloužil, protože toho prostě musel zažít hodně zajímavého. Ale neumí o tom vyprávět a nikdo jiný to za něj v tomto filmu pořádně neudělá.
Režisérka Andrea Sedláčková ve svém novém díle Můj otec Antonín Kratochvíl nabízí komplexní dílo po všech stránkách. Oba protagonisté jsou velmi charismatičtí, a dokážou vést příběh sami o sobě, bez další pomoci. Jejich styl vyprávění je navíc nestrojené, ale zároveň plný emocí a dokáže dojmout. To je hlavně díky tomu, jak zajímavý život Antonín Kratochvíl vedl.
Jenže tradice české dokumentaristiky nás vede někam jinam. Sedláčková se tak snaží v jejím duchu co nejpečlivěji odfiltrovat veškerou zábavnost. Aby se náhodou někomu nemohlo zdát, že dokument je snad nějaká pokleslá komerce. A tak je třeba Kratochvílovy gejzíry živočišnosti rychle vyrovnat pokud možno monotónním čteným komentářem. Kdykoli pak svádí děj k akčnější scéně, okamžitě je nutné zařadit nějakou časově i dějově nesouvisející retrospektivu.
A právě Antonínovy fotografie jsou navzdory jeho dramatickému životnímu osudu ve filmu tím nejsilnějším prvkem, který nebylo možné překonat. Škoda, že jich ve filmu není víc, protože vypovídají o jejich autorovi působivěji, než to může dokázat sebelépe koncipovaný film.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
