Gentlemani (2020)

Elegantnější alternativa Podfu(c)ku, která se nehonosí až tolika zábavnými zvraty a vystačí si s překvapivě učesaným stylem, ale zase se opírá o skvělé a nepředvídatelné postavy a minimálně na poprvé také o hravé skládání fabule, jejíž podoba se vyvíjí a mění na základě vědění a vlastní interpretace jednoho z protagonistů. Důležité je, že Ritchie se hned od začátku snaží být před divákem a vnucovat mu otázky, jejichž zodpovězení vyžaduje kompletní (a poněkud nespolehlivou) rekonstrukci - jako ve většině ostatních Ritchiovek se příběh pyramidově drolí do epizodek, které mají směřovat k velkému rozuzlení, a tentokrát se navíc ještě sám podrývá různými subjektivními hledisky, přičemž finální akt není sám o sobě a navzdory očekáváním zase tak překvapivý a jeho účinek tkví právě v tom, že příběh těch elegantních, učesaných a vždy připravených 'gentlemenů' se nakonec vyřeší skrze zásah toho starého, nepředvídatelného a trochu natvrdlého světa, který si ale udržuje své ryzí kodexy. Je to zábavné a neotřelé a zdejší hrdiny mě zkrátka bavilo sledovat, ale přece mi celková výstavba vyprávění přišla místy vágní a nosný konflikt až příliš podřízený matoucímu scénáristickému vtípku, který vypluje v závěru na povrch. Jinými slovy - výborná nahláškovaná jízda, která ale na rozdíl od Podfu(c)ku, držícího pedál na podlaze v každé scéně, v jednotlivých epizodkách poněkud ztrácí a triumfuje sice trochu uměle navozeným, ale sympaticky podvratným a chytrým vyústěním. A s báječnými herci, kteří si to náramně užívají.

Už podle anotace, trailerů a hereckého obsazení muselo být mnohým lidem jasné, že Guy Ritchie bude ve svém nejnovějším filmu opět používat šablonu svých divokých a akčně hravých filmů jako Sbal prachy a vypadni, Snatch nebo RocknRolla. Jeden by si řekl, že tohlecto věčné kopírování už musí člověka omrzet, ale opak je pravdou. Guy Ritchie je opravdu velice zdatný scénárista a režisér, i přes určitou podobnost s jeho předchozími ikonickými snímky jsou Gentlemani velice svěží, zábavnou a chytlavou jízdou, které dominují skvělí herci a hlavně parádní dialogy, dosahující až tarantinovského levelu. Snímek se ale nevyhnul určitému negativnímu trendu, který jsem vypozoroval už v Ritchieho předchozích filmech, čímž je určitá chaotičnost ve vyprávění samotného děje. Ten film jede na plné koule, nezdržuje se nějakou pomalou expozicí, prostě to hned na diváka rychle vypálí, přičemž i když jsou scény zábavné a dobře natočené, člověk se v tom občas zbytečně ztrácí. Gentlemanům se to ale dá více méně odpustit, hlavně kvůli nesmírně uspokojujícím dialogům a zajímavým vtipným postavám, které drží celý snímek pevně na nohou. Velice milé překvapení, tak nějak jsem čekal, že po všech těch jeho předchozích titulech to bude jen vohraná písnička, nad kterou mávnu rukou. Příště si dám už většího majzla!

Předně musím vypíchnout tempo a soudržnost snímku, myslím výjimečné. Když jsem uvažoval nad slabými místy, při kterých bych se snad mohl zamýšlet nad nepohodlností polohy, a kroutil se tak v sedačce, na žádné jsem nepřišel, jako by mě přikovali. Je to sice hra na jistotu, ostrovtipem a nápaditostí, zejména k nelibosti pravověrných fanoušků tvůrce, šetří, ale dostane tak příležitost být oceněn trochu širším publikem – pokud se tak stane, a já v to doufám, naprosto zaslouženě. Farrell mi konečně po Bruggách v nějaké roli i sednul, na jeho výstupy se nešlo netěšit. Grant v nestandardní roli vskutku baví. A McConaugheyho talent prostě zraje, když vzpomenete na jeho hošánkovské výkony, sto a jedna.