Nicchiarelliová nehodlá diváky deprimovat ani se trefovat do šablony celebrity na cestě ke zkáze. Její portrét se obejde bez řady klasických prvků žánru a objevuje člověka za ikonou, komplikovanou osobnost, kterou někteří z jejích spolupracovníků nesnášeli a někteří milovali, jako třeba její poslední, britský manažer.
Italská režisérka Susanna Nicchiarelli toho za sebou sice moc nemá, ale teď si zjevně zpracovala své oblíbené téma a zápal je na něm vidět. Nejedná se o nic zlomového, „jen“ o velmi kvalitní biografii s několika skvělými momenty. Ale to dnes vůbec není málo.
Snímke Nico, 1988 rozhodne nemožno uprieť viacero kvalít. Okrem silnej one-woman show Trine Dyrholm v popredí má, napríklad, tiež príjemné „independent“ vizuálne kúzlo, ktorému pomáhajú aj dobové, freneticky prestrihané zostrihy s „ozajstnou“ Nico z čias Warholovej Factory. Má však tiež dobre vyvážené tempo, akurátnu stopáž a nie sú v ňom z hľadiska deja žiadne vyslovene slabé miesta.
