Skull And Stare Alone

„Skull And Stare Alone“ funguje jako krystalizace zásadní traumatické zkušenosti, kterou jsem prožil v roce 2024. Konkrétní detaily budou krypticky zhmotněny v samotném díle, ale považuji za nutné říci, že je to rozhodně můj dosud nejbolestivější film. V tomto smyslu prohlašuji, že „osobní kino“ (totéž platí pro poezii) není pohodlně stravitelná a poživatelná komodita, která je lstivě uvězněna v ohlušující žumpě perfekcionistické odmítavosti a ubohých dynamik němého konzumu, jak je dnes tak útulně rozšířená. Spíše vášnivě přijímá rhizomatické hrůzy a v nich propastnou krásu vepsanou do vrozené „nezkolabovanosti“ bytí, protože takové filmy fungují jako skutečné a nesouměřitelné svědectví o nás samých a duchovní struktuře našeho rozsáhlého a bouřlivého prožívání.