xxmartinxx
22 280 bodů •
2
Výrazné zklamání. Všechno bude fajn byl pro mě úkaz - dokonalý příklad toho, jak má vypadat "osobní" film. Vlastním pohledem motivované vyprávění o něčem pro sebe důležitém, kdy se autor coby skoro hmatatelný prvek otiskuje až do samotného jádra filmu. Máme na víc je tomu všemu dokonalá antiteze. Obsahově v důsledku prázdný materiál je rámovaný Robinem Kvapilem na kameře, který říká, co si má divák myslet a co má ze záběrů vyplývat - a obzvlášť při posledním monologu je disonance zjevná. "Poselství" filmu je nakonec explicitně vyřčeno, aniž by zvlášť pevně vyplývalo z čehokoliv, co bylo pozorováno. Vlastně jsem byl překvapený, o čem měl ten film podle Robina být. Přitom Horáčkova kampaň nabízí spoustu potenciálu - uvěřil jsem mu nakonec, že skutečně chtěl zosobňovat všechny správné hodnoty (otázkou je, jestli je skutečně zastával, nebo to bylo jen jeho přání), každopádně jeho snaha udělat vždy to správné a to korektní rozhodnutí otevírá dveře k zásadním otázkám o tom, jak vlastně "vyrobit" politika, který by mohl konkurovat Zemanově formátu. Robin ale tenhle (a jakýkoliv) potenciál ignoruje a místo aby přemýšlel, co udělat s tím, co natočil, přerušuje materiál svými osobními úvahami, v podstatě mluví přes pořízené záběry, kterým nedovoluje jakkoliv vyniknout. (Proto mluvím o prázdnotě materiálu - není to ani tak inherentní, ale relativní.) Vůbec nechápu jeho představu jako dokumentaristy, koho krom dvaceti spolužáků z FAMU, kteří ho osobně znají, si myslí, že tenhle formát "Robin si vylije srdíčko a k tomu vám udělá sestřih z něčeho skoro souvisejícího" může zajímat. Tohle je formát, co se hodí spíš pro followery na Youtube než do kina nebo televize - teda pro publikum, které chce z nějakého důvodu primárně znát Robinův názor na věci - nehledě jaké a jak. Ale tak to přece v klasických médiích nefunguje, snad s výjimkou pár velkých jmen lidi zajímá dokument, ale proč by je proboha měl zajímat dokumentarista? Stejně jako třeba v médiích zajímá čtenáře většinou reportáž, ale ne reportér. Proč si tolik našich začínajících dokumentaristů myslí, že někoho osobně zajímají? Vysvětlí jim, probůh, někdo, že NEZAJÍMAJÍ ABSOLUTNĚ NIKOHO? Že nás zajímají jejich filmy - ale NE ONI? Samozřejmě zjednodušuju. Rád se dozvím, co člověka motivovalo, jak uvažoval (sám rád pořizuju rozhovory - rád s filmaři mluvím, a to včetně Robina) - ale zpětně, jako součást debaty nad dílem. V analogii s reportérem si rád přečtu i o životě kvalitního novináře - ale to až "navíc". Primárně pořád chci, aby psal dobré reportáže. Rozhodně jen málokdy potřebuju, aby si filmař stoupl před kameru a řekl mi, jak se právě cítí. Pokud se cítí smutně a chce, abych to věděl, mám to z filmu prostě cítit. Neříkám, že filmy nikdy nemůžou být o těžkostech filmaření a nemají se přihlašovat k subjektivitě - ostatně Všechno bude fajn bylo vzrušující právě tím, jak se Robinovo autorství proplétalo celým filmem. Ale to pasovalo tematicky, konceptuálně a formálně - nic z toho neplatí tady. Vlastně jsem nastoupil na trochu nešťastnou kolej - Z toho, co píšu, pravděpodobně vyplývá, že jednoduše nechci, aby se autoři dokumentů zpřítomňovali. I když jen nechci, aby to dělali tak líně, banálně a kontraproduktivně, jako je to uděláno tady. A právě proto, že minule mě tolik potěšilo Robinovo aktivní a zajímavé uchopení, kde se zajímavý postoj proměnil v zajímavý film, a Robin se dokázal zpřítomnit, aniž by byl jedinkrát vidět nebo slyšet (pokud se nepletu - rozhodně ne nějak výrazně), jsem sterilitou a zbytečností tohohle filmu úplně přejetý. 1 a 1/2 PS: Vím, že ignoruju přítomnost druhého režiséra. Samotného by mě zajímalo, jaká byla jeho role, ale nebudu o tom spekulovat a film je tak prominentně o Robinovi, že je mi to jedno.
