Jack staví dům (2018)

Navzdory přitomnému násilí se jedná o jeden z těch všeobecně přístupnějších Trierových filmů, protože symboliku a polemiku v něm nahrazuje pragmatismus a černý humor. Ale přesto moc nevím, co si z toho mám odnést. Díky artovému přístupu totiž dochází ke stylizaci násilí, které je přitom docela brutálně prováděno i na dětech, a úplným navázáním pouze na psychiku a myšlenkové pochody vraždícího magora se pro mě Jack stává jen dráždivou, wannabe intelektuální pózou. A co na tom, že občas je to zábavné a koncept vyprávění ve finále zmáklý, když nemám takřka jediný podnět, abych si tenhle příběh subjektivně užíval a vžil se do něj. Možná je to geniální testament současné společnosti, což se ukáže až časem, ale mně osobně to pořád zas tak zlé na tom světě nepřijde. V součtu jsem se hlavně díky brilantnímu Dillonovi a řadě super dílčích nápadů nenudil, jen mě to prostě minulo obloukem..

Jak si na Triera až dost nekriticky potrpím, tak tentokrát se mi příliš do noty netrefil. Ten film funguje docela slušně v těch jeho typických rejžovských jednotlivostech, ale sotva jsem začala vnímat víc než minutu trvající přesahy a souvislosti, převládal pocit roztříštěnosti a dokonce nudy, což bych vzhledem k tomu, co se na plátně odehrávalo a kdo to natočil, nepovažovala za možné. Matt Dillon hraje roli sériového vraha slušně, což o to, potkat ho v noci v parku bych fakt nechtěla. Problém je, že tomu filmu až na pár výjimek chybí konflikt - ať už v příběhu nebo v duši hlavního hrdiny. Jasně, odehrávají se tam vraždy, co už by měl být větší konflikt než tohle? Jenže když jsou oběťmi samé doslova vypatlané hlupačky, které jsou i podle diváka na ránu už od prvního záběru (a sám Jack to ve vyprávění svému průvodci do podsvětí Vergovi přiznává), tak jejich vražda nepůsobí zrovna dvakrát záživně (achjo, kam se poděly Trierovy silné, bezchybně napsané ženské hrdinky, kvůli kterým ho tak obdivuju?). A když protivníky jsou natvrdlí policajti (a i to Jack přizná, čímž Trier tenhle fakt jakoby ospravedlňuje), tak ani z toho se drama nevykřeše. A konečně konflikt není ani v samotném Jackovi - občas sice přijde na přetřes problém s výběrem materiálu na vysněný dům (a divákovi je okamžitě jasné, kam tohle povede, ono vůbec vlastně všechno v tomhle filmu je úporně předvídatelné) nebo nadmíru vtipně podaná potíž s obsesivně kompulzivní poruchou, jenže i ta postupem času odezní a Jack je natolik bohorovný ve svém konání, že to prostě působí mdle - a plakáty na tenhle film zobrazující hlavní postavy sdrátované do roztodivných pozic byly přitom tak lákavé! Jack za deset let neprojde žádným znatelným vývojem, jen si tak vrší mrtvolky v mrazáku a tak se divák může občas jen potěšit dokumentární vložkou o německých bombardérech, sekáčích louky či způsobech zrání vína. Závěrečný sestup do podsvětí a zviditelnění postavy Bruno Ganze mě naopak hodně potěšil, jenže tou dobou už jsem byla příliš otupělá na to si ho řádně užít. Možná mám prostě v případě tohoto režiséra příliš vysoká očekávání - jeho filmy mě zkrátka zpravidla pocitově rozloží na cukající se molekuly již během samotného shlédnutí a následující týden pak zírám do prázdna. To se tentokrát nekonalo. Na druhou stranu jednotlivá vyprávění (nejdřív je nutné lovit mláďata laně, protože bez matky nepřežijí) hned tak z hlavy nedostanu a to je víc, než se dá říct o většině jiných filmů.

No jo... ten Trier. To je prostě úplně jinej svět, jiná realita, jiná existence. A říct o něm, že to je psychopatickej úchyl by se dalo považovat jak za urážku, tak i kompliment. Jack staví dům je čistý manifest a glorifikace Chaotického Zla ve své největší kráse. Divák sleduje kroky vraždícího OCD jedince, proti kterému Dexter Morgan vypadá jako Mirek Dušín v jesličkách. Ovšem není to žádná bezduchá tupá krutost jako třeba v hovadinách typu Srbský film nebo Hostel, Trier je skvělý režisér, přičemž jeho práce s obrazem, dialogy a celkovým audiovizuálem, je prostě parádní. Ale byť to není tupé a bezduché, kruté to je opravdu dost. Člověka to nevydeptá jako třeba takový Antikrist, zneklidní ho to však zaručeně. Možná i protože film je ve spoustě částí docela dost dobře morbidně vtipný, až má člověk chvilkami pocit, že kouká na epizodu Farga. Trier navíc samozřejmě nevynechal svou typickou dávku bizarnosti, se kterou se chlubí především v dialogových sekvencí mezi Jackem a Vergem, se kterým v průběhu filmu řeší otázky ohledně života, smrti, významu umění, lásky a náboženství. To vše omotané kolem jeho vraždících činů, ze kterých především lovecká část s rodinou je zaručeně tou nejhrůznější. Bylo to ale zbytečně moc dlouhý, plus ta jeho utahanost je často záporem, který mi vadí i v jeho dalších filmech. Ale závěr parádní. Obzvlášť při naskočení závěrečných titulků a písničky jsem vyprskl smíchy.

Ne, ne, ne, ne. Einstein definuje šílenství jako dělání stejné věc znovu a znovu s očekáváním jiných výsledků. Tak proč jsem se znovu dobrovolně pustila do dalšího Trierova blábolu. Same s*it movie by movie. :D Nicneříkající artový výjevy, kterých s postupující stopáží přibývá až do stavu, kdy mám chuť film přetáčet, protože koukat minuty na útržky z válek a koncentráků fakt nepotřebuju. Konec, který vypadá jako by mu dealer omylem prohodil pilulky na maniodepresi za nějaký svinstvo. No prostě je to celý špatně, nuda k uzoufání a doufám, že to bylo na dlouhou dobu moje poslední setkání s tímhle dánským pošukem.