Den co den

A jelikož se v případě Den co den jedná o film, kde klíčovou roli hrají city a pocity, i hodnocení by mělo záviset na pocitech, ne přísné logice. Nakonec cílová skupina, jíž je snímek určen, se rozhoduje právě jen jimi. A ta bude spokojená.

Co se mi na filmu líbilo? Základní myšlenka. To, jak konzistentní a promyšlený ten svět byl. Nejsou tam žádné zjevné logické díry, není tam moment, kdy si říkáte "hm, to je dobrý, ale jak to že / co by dělal kdyby", všechno to v rámci toho světa dává smysl. Což je unikát.

Deň čo deň je napokon milým prekvapením: za typickou tínedžerskou romancou s rádoby chytľavým soundtrackom sa skrýva pomerne citlivý film, čo sa nebojí otvoriť hlbšie témy, riešiť dobré dilemy (vychádzajúce z povahy i situácií) a nie je zbytočne doslovný. Tínedžeri si môžu pripočítať ešte bod.

Všechny ty nevyřčené odpovědi diváka za prvé štvou a matou a za druhé uždibují z netradiční zápletky kousky její zajímavosti. I tak ale Den co den není pro diváky do třiceti let ztrátou času, starší generaci ale bohužel bude nejspíš nudit.

Obával jsem se romantické bezdějové rozplyzlosti, a byl jsem mile překvapen, že snímek ani moc nenudí. Velký podíl na tom má nepochybně skvělý výkon Angourie Riceové v roli Rhiannon. Hlavní poselství tento film přináší jasné. V životě je podstatné, jaké má člověk vlastnosti, ne barvu pleti nebo sexuální orientaci.

Hlavní postava je nudná, mezi ní a chameleonem v druhém těle nevznikne žádná jiskra, nedostane se nám ani vtipu nebo vedlejší zápletky. Musíme proto počítat s tím, že tato hodina a půl strávená okusováním si nehtů a zavíráním očí nad trapností snímku, se dá prožít i lépe. Třeba u jiného filmu.