Nicméně v měřítku současné tuzemské tvorby je Domestik bezesporu originální, třebaže jeho odlišnost místy pramení spíše ze zálibné autorské schválnosti než z logiky dramatu. Jako typická prvotina klade více důrazu na formu než na obsah, stylizovaný obraz, zvuk i střih stojí nad charaktery a z hrubého sexu čiší kalkul díla, jež se vyloženě těší, že publikum vyžene ze sálu.
Adam Sedlák asi ze všeho nejvíc kouká na filmy Davida Finchera a natočil Domestika ve stylu, který se tím Fincherovým velmi inspiroval. A největší šok spočívá v tom, že přestože jde o film s velmi pomalou, plíživou atmosférou, ve kterém existují celkem dvě a půl role a většina se ho odehrává v jednom bytě...
Domestik vás nenechá klidnými i díky poutavým výkonům hlavních hrdinů. Jak ústřední dvojice Jiří Konvalinka a Tereza Hofová, tak Miroslav Hanuš v roli doktora "bez hranic" dokážou bez problémů přesvědčit diváka o reálnosti svých postav. Jejich výkon graduje stejně jako filmové vyprávění a společně s příběhem filmu dokáží vytvořit pro diváka fyzicky i psychicky nepříjemný zážitek.
Výkony obou hlavních představitelů jsou výtečné. Je evidentní, že takový typ role vyžaduje velké fyzické i duševní nasazení. Na výsledku je to hodně patrné. Kdyby byl snímek o 20 minut kratší, zřejmě bych na něm pak nenašel nic, co by mi výrazně vadilo. V tomto tvaru se některé opakující či gradující scény zdají být méně stravitelné, než by mohly být ve střídmější verzi.
Nakonec to vypadá, že to tak těžké být nemusí. Dva herci, jeden trochu vymazlený byt, uvěřitelné postavy a pár myšlenek. Proč se tedy jedná o tak ojedinělý úkaz? Zjevně je v tom mnohem víc kumštu, než si člověk dokáže představit; Sedlákově partě to ale jednoduše vyšlo na jedničku. Respektive na silnou osmičku. A půl.
Sedlákův snímek diváky věrně přenáší do tíživé atmosféry domácnosti Romana a Šarloty, podněcuje je k zamyšlení a ukazuje, jak tenká může být hranice mezi cílevědomostí a posedlostí. Pracuje s na první pohled nenápadnou symbolikou a dovoluje nám popustit uzdu fantazie a interpretovat si některé scény po svém. A to je ve snímku, kde člověk většinu času ztrácí dech, velmi uvolňující.
Když si k tomu všemu ještě uvědomíte, že jde o celovečerní debut, najednou vám filmovou transfuzí do žil vnikne pocit, že česká kinematografie má v osobě Adama Sedláka obrovský příslib do budoucnosti. Což Filmfanatic píše velice rád.
Je jasné, že Domestika nelze převychovat na „pohlazení po duši“. Přesto svou formou dává jasně najevo, že není filmem povýšeným či divácky nevděčným. Neprovokuje, ale naopak podobně jako závodník Roman jde pevně za svým cílem. Narozdíl od Romana však hraje fair play.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
