Úsměvy smutných mužů (2018)

Já už myslel,že je česká kinematografie kaput a ono to zas nemusí být taková pravda. Úsměvy smutných mužů spíše fungují jako drama než komedie,ale hlavní je to že prostě fungují. Příběhově je to takové chudé a nijak se to nerozvíjí. Za to obsahově bohaté o emocionální scény. Moc se mi nelíbila kamera,která měla nejspíš evokovat alkoholické stavy. Herecky velmi slušně odvedená práce. Alkohol je svině a tento film by se měl mladým pouštět jako varování kam až to může dojít.

Autobiografie se vždy cení, když má člověk odvahu popsat svůj vlastní stav, kterým se normálně lidé příliš nechlubí.

Bohužel za mě "Velký špatný". Jaký konkrétně mám zásadní problém? Nevěřím tomu filmu ani za mák. A to je svízel obrovská. Josefa Formánka mám docela rád, jeho "Koktejl" jsem řadu let četl, zajímalo by mě, jak je s prací spokojený, (jak moc se podílel na psaní scénáře?), protože mě by asi hodně zneklidnilo, kdyby si někdo mohl myslet, že mám něco společného s postavou, kterou hraje mladý Švehlík, což nemusí být nutné jeho problém, ale spíš scenáristů. Osobně z Formánka cítím docela silné charisma a silnou osobnost, což jsou přesně ty ušlechtilé vlastnosti, které hlavní představitel ve filmu žalostně postrádá. Celé to vyprávění na mě působí nepříjemně povědomým dojmem, jako když sleduji další z nekonečné řady filmů, kde scénář psal pana Magnusek, nebo nějaký podobný umělec. Je zatížené mrzutou, maloměšťáckou estetikou, nulovým rozhledem či vizí a hlavně obludnou nepřesvědčivostí. Když postavy odříkávají svoje repliky, hanbou bych se propadl. Kdyby se třebas Dan Svátek před tím věnoval filmům s podobnou tématikou, a vzal si něco z Mikea Figgise (Leaving las Vegas), ale klidně i "Fear and Sloath" Terryho Gilliama a snažil se realističněji postihnut šílenství démony hnaného nebožáka, mohlo vše dopadnout přece "veseleji".

Jsem skoroabstinet a na české filmy chodím do kina nerad. Takže pro mě byly Úsměvy smutných mužů asi stejně lákavé, jako lesbické porno pro Mirku Spáčilovou. Zatímco alkohol mi prostě nechutná, tak českým filmům se vyhýbám díky sérii zklamání posledních pár let. Nicméně byl jsem svou drahou nadpolovičkou (samozřejmě ne pod nátlakem) přesvědčen, že "pro mě bude dobré", ten film vidět. Absolvovala se mnou několik "pohádek pro dospělé", takže ty vyjednávací schopnosti nejspíš odkoukala od Thanose. Jsem latentní demokrat, takže jsem kývl (dokonce se mi povedlo nevypadat u toho, jako kdyby mi někdo o hlavu ohýbal traverzu). Kino Svratka, staré dobré singlsálové kino, začali plnit lidi. Blažený úsměv mé drahé nadpolovičky rozšifrovalo její konstatování, že si konečně připadá v kině patřičně. Skoro jako na třídní schůzce. Rozhlédl jsem se a pochopil, co tím myslí. Nijak zvlášť pohodlné sedačky velmi solidně zaplněného kina, okupovaly zadnice převážně mých vrstevníků. Věkový průměr návštěvníků Marvelovek, mezi které se řadím hrdě i já, byl pokořen o dobrých 15-20 let. Uvědomil jsem si, že mezi ně minimálně designově zapadnu, což mě trošku otrávilo, ale s mým nulovým očekáváním ohledně "filmu o alkoholicích", už to moc nepohnulo. A snad i právě to, že jsem žádné recenze nečetl a očekávání nechal doma, nakonec přispělo k pocitu příjemného překvapení. Díky skvělé předloze p. Formánka, který dokázal vyprávět inteligentně a s nadhledem a současně bez moralizování a snahy vzbudit lítost, nebudete sledovat "ožralce, kteří si za to můžou sami", ale smutné muže, kteří se snaží popasovat s tím, že jsou otroky závislosti. Formánek neřeší kdo za to může, nenabádá, abychom se snažili pochopit, že závislost je nemoc a nedává rady, jak z toho ven. Svůj příběh vypráví prostě a s pokorou, jednoduchým jazykem bez příkras, tak jak by to alkoholem vyšisovaný, ale pořád inteligentní člověk, mohl opravdu říct. A tato opravdovost na mě udělal veliký dojem. Bohužel mi ten dojem trochu pokazil režisér. Já to chápu. Uzavřený prostor ústavu, jedna "normální" postava/divák a spousta bizarních postav(které lze obalit různými příběhy) a to vše vystaveno tlaku. Filmařský ráj, ze kterého vzešly skvosty jako Přelet nad kukaččím hnízdem, Svět podle Prota, ale třeba i Vykoupení z věznice Shawshank a spousta jiných. Takže rozumím tomu, že se režisér snažil vnést trochu invence, nebo si nějaké téma vypůjčit z již zmiňovaných perel. Jenže pokud vyprávím velký příběh podle skutečné události a snažím se o uvěřitelnost, nemůžu v polovině filmu uskočit na tři minuty do pohádky a pak se vrátit zpět. Využití Duška, jakožto parafrázi na Prota, bylo laciné a zbytečně ubralo páru jinak skvěle rozjetému dramatu. Možná to bylo schválně, aby se právě to napětí zmírnilo. Duškovi fanoušci to asi ocení a věřím tomu, že nemalé procento platících diváků, přišlo právě na film s Duškem. Nevím, jestli jim to bude stačit, protože on je to film spíš se Švehlíkem, který je standardně výborný, ale především film o Josefovi. I přes mou výtku, je to jeden z mála opravdu povedených počinů a jako takový ve vás nechá pár otázek, na které je dobré se ptát. Kolik šancí si člověk zaslouží? Už jsme poznali, jaké to je být na dně? A čím to je, že někdo dostane od života ránu, otřepe se, zapláče si a jde dál a jiný se z toho dna přesune na dno láhve a sice se dokáže odrazit, ale nevydrží sám plavat a tak zase klesne? Jsou slabí, nemocní, nebo to mají v genech? V Úsměvech smutných mužů odpovědi nedostanete. Pan Formánek vám ale ukáže, že tu bitvu jde aspoň zremízovat a jak se to povedlo jemu. Normálně by to mohl být spoiler, ale ten chlapík pracoval na scénáři a dokonce si i zahrál malou roli. Procento vyléčených/nechlastajících alkoholiků je děsivě malé, takže přiznaný happyend je na místě.