Pár milých vtipů od výroku „Před prostatou jsme si všichni rovni“ po tetování v podobě čárového kódu na protest proti konzumu nezastře, že Rock’n Roll je vlastně posmutnělé vyprávění o pošetilosti, marnivosti, pomíjivosti. Navíc vyprávění, jež v druhé půli spustí „hru na pravdu“ a zbytečně sklouzne k hysterii.
Canet se ve filmu, k němuž si napsal scénář, zrežíroval ho a po boku své partnerky a hereckých přátel si zahrál sebe sama, nebojí pálit do vlastních řad a opakovaně překračovat hranici diváckých očekávání. Vypodobnění osobnostní krize má ale přitom dostatečně univerzální ráz a přináší spoustu ze života odpozorovaných vtipných momentů, podaných s velkou nadsázkou.
Rozhodně ale není náhoda, že filmová odysea našich hrdinů končí ve Spojených státech. V minulosti se tam snažil prorazit sám Canet režií thrilleru Pokrevní pouto. Ze stínu slavnější partnerky ale spíš než realizací průměrných hollywoodských žánrovek vystoupí chytrými podvratnými komediemi typu Rock'n Rollu.
Kromě silného hereckého obsazení je ve snímku výrazná i další věc, a tou je povedený hudební doprovod, který koresponduje s názvem filmu „Rock’n Roll“. Zaznívají tu hity jako You Spin Me Round (Like a Record), That’s Not My Name, Quand je t’aime, Don’t Dream It’s Over či Forever Young.
Mohlo by se jednat o další autobiografickou fresku o krizi středního věku a hledání sebe sama v nekompromisním uměleckém prostředí, o jaké se už dříve pokusila jména jako Fellini nebo Truffaut. Rock’n Roll však nabízí několik vychytávek, kterými dokáže zaujmout a hned několikrát překvapit. Obzvláště proměna hlavního hrdiny ve druhé polovině je až fyzicky nepříjemná a nepředvídatelná, stejně jako morálně pochybný konec.
Vo finále sa tak vlastne dopátrame aj celkom optimistického posolstva, že je vlastne celkom jedno, ako veľmi sa pri hľadaní samých seba vzdialime od toho, ako nás vnímajú ostatní. Šťastie nájdu len tí, ktorí vedia byť v mieri sami so sebou.
Je to vtipné, všechny krkolomnosti, které Guillaume podniká, aby byl dostatečně cool, jsou tak trapné, že se jejich jalovost spolehlivě přenáší i do sálu. Canet navíc využil i dokonalou znalost filmařského prostředí, na které se dívá se stejným nadhledem jako sám na sebe.
