Pokud víte do čeho jdete a chápete, že tuhle extrémně červenou knihovnu nemůžete brát úplně vážně (což zjevně chápali i tvůrci a herci), tak budete spokojeni. Nejzásadnější problém je ten, že oproti knize muselo být zřejmě ledacos vypuštěno, takže je děj místy až příliš zhuštěný a osudové zvraty se vrší až příliš rychle po sobě.
Pozornost si zaslouží důraz tvůrců na prokreslení postav, který sice nemusí být na první pohled příliš zřejmý, ale ve výsledku je výrazně znát. Dialogy hrdinů jsou uvěřitelné, motivace aktérů jasná a jejich psychika a činy díky dobře zvolenému vypravěčskému tempu pochopitelné.
Tím válečným a hodně syrovým hned v úvodu, kdy na nás režisér přenáší hrůzy zbytečných válečných jatek. Poválečnou dobu a jednání postav v ní zachycuje v rozvernějším potměšilém duchu, s pomocí něhož účtuje s dějinami i lidskými slabostmi. Vyprávění o hamižné podstatě lidství má totiž nadčasovou platnost a Francouzi ho umí podat se svým typickým espritem.
Na prvý pohľad tu nefungujú bežné schémy a neviete, čo vás čaká. Režisér (a zároveň hlavná postava, Albert Dupontel hrá snaživého Alberta) však diváka berie na neobyčajnú výpravu. Bežnému oku sa môže zdať ako premenlivá, nespojitá, neobyčajná. No to je súčasne jej najväčšie plus – v aktuálnej produkcii vyčnieva, inak sa pozerá, no európskeho diváka by mala potešiť.
Vo svojich najmagickejších momentoch Dovidenia tam hore pripomína tragikomické fantázie od Felliniho a Kusturicu, no zostáva stále nezameniteľne francúzsky, zľahčujúc hrobovo vážne témy s darebáckym, nenúteným šarmom. A znenazdania sa ponorí do nezriedenej, lepkavej melanchólie s dotykmi anticko-shakespearovskej osudovosti (viď vysporiadanie sa s postavou poručíka Prandellea).
