Všechno nejhorší

Po úspěšném restartování série Vřískot (Scream) pátým dílem v roce 2022 se zdálo, že všechno je na dobré cestě. Relativní kritické, především však kasovní spokojenosti se dočkala i šestka, jež měla premiéru loni v březnu. Přípravy sedmého dílu oddálily hollywoodské stávky, během posledních měsících se však vršil jeden problém za druhým. Nyní však fanoušci série dostali aspoň určitou dávku naděje.

Když vás v antiutopické společnosti připraví o rodinu a nechají bojovat o život v bizarní show proti obří reklamní zelenině, pomsta musí proběhnout v pořádně osobitém duchu. Ve filmové novince Boy Kills World, která nám v kinech rozpumpuje adrenalin od 26. dubna, se Bill Skarsgård mění z obyčejného chlapce na šlachovitého a němého vykonavatele drsné spravedlnosti. Snímek od producenta Sama Raimiho (Lesní duch) disponuje skvělým obsazením včetně Famke Janssen (Zlaté oko), Jessicy Rothe (Všechno nejhorší) a Sharlta Copleyho (District 9) a v první upoutávce obohacuje akční žánr o zábavně stylizovaný koncept.

Pavoučí horory jsou s námi drahnou dobu, neboť bázeň z osminohých živočichů lidstvo opustí leda po přesunu na jinou planetu. Christopher Landon (Všechno nejhorší) momentálně pracuje na nové verzi kultovní Arachnofobie (Arachnophobia), avšak už v dubnu do zahraničních kin dorazí také australský horor Sting, který se předvádí v dost znepokojivém a arachnofobikům nepřístupném traileru. Přestože má jít částečně o komedii, z vřískotu herců a zákrutů bytového domu, v jehož šachtách se pohybuje závratně rostoucí pavouk, vám zatím do smíchu určitě nebude.

Psal se rok 1998. Režisér Robert Rodriguez měl za sebou Desperado (1995) a Od soumraku do úsvitu (1996), scenárista Kevin Williamson si zase užíval zájem díky hororovému hitu Vřískot (1996). Spojení těch dvou se jevilo jako recept na jistý megahit. Tím se však nakonec Fakulta (1998) nestala.

Čtvrtstoletí po premiéře Vřískotu dobývá kina další maskovaný zabiják, jehož bezhlavé řádění podvratně ohýbá hororový žánr a pořádně zatopí partě teenagerů z provinčního města Plymouth. Oběti, jež si brutální vrah předem vytipoval a označuje je v morbidních instagramových příspěvcích, se totiž podílely na loňském incidentu v supermarketu, kdy davy lidí prahnoucí po zlevněném zboží způsobily krvavý masakr. Snímek Den díkůvzdání (Thanksgiving) režiséra a scenáristy Eliho Rotha (Hostel) momentálně uvádí také tuzemská kina a rozhodně jde o jeden z nejzábavnějších a nejkreativněji natočených vyvražďovacích slasher hororů kinematografie.

Čtyři identické vraždy ve čtyřech různých historických epochách zahajují pozoruhodný děj netflixovského seriálu Těla (Bodies), jehož žánrový a tematický rozptyl budí současně zvědavost i pochyby. Detektivové v letech 1890, 1941, 2023 a 2053 v téže londýnské uličce Longharvest Lane nalézají totožného, nahého a postřeleného muže, jehož tajemství vede k dickensovské postavě Eliase Mannixe (Stephen Graham). Ten hledá nekonečné štěstí a blaženost v kontrolované životní smyčce a jeho příběh, futuristický sci-fi původ i potenciální náprava díky čtveřici „duchů“ je strhující, ačkoli pravidla jeho fikčního světa jsou přinejmenším bláznivá.

Hororový žánr, v němž maskovaný zabiják vraždí pitomé teenagery (neboli slasher), je vděčná filmová atrakce, kterou si s chutí dopřává již několikátá generace diváků a divaček. S tím jde však samozřejmě ruku v ruce to, že podobných příběhů už byly na velkém plátně odvyprávěné stovky.

Filmové adaptace komiksových látek Marvelu či DC se poslední dobou noří do konceptů mnohovesmírů (multiverse), které jim umožňují libovolně ohýbat realitu a svádět dohromady oblíbené postavy existující v různých tematických vesmírech. V kinech právě ždíme paralelní světy animovaný Spider-Man a zanedlouho jejich hranice nabourá rovněž superrychlý Flash. Není tedy od věci si připomenout i zčásti přehlížené a především nekomiksové snímky, které z těchto pradávných schémat vychází.

Řady filmařů natáčejících pro Netflix rozšířil i schopný tvůrce hororových komedií Christopher Landon. Jeho film s Davidem Harbourem Máme tu ducha mohl být duchařskou satirou éry sociálních sítí. To by v něm ovšem nesměl strašit duch selankovitých rodinných filmů z devadesátek.

Arachnofobie z roku 1990 je oblíbenou a na našich obrazovkách často reprízovanou hororovou komedií s hvězdným tvůrčím zázemím. Nyní můžeme doufat, že něco podobného za pár let řekneme také o její nové verzi, která byla nově ohlášena.