Nejsilnější je tam, kde se drží hrdinovy práce, v podstatě organizované továrny na zdraví, kde zástupy pacientů třímajících lahvičku s vlastní močí trpělivě čekají, až Mikolášek tekutinu protřepe, prohlédne, vysloví verdikt a určí terapii. Vzorek za vzorkem se střídají zábavné, tragické i kuriózní případy, ještě barvitěji ve výjevech, kdy je Mikolášek teprve učedníkem babky kořenářky ve skvělém podání Jaroslavy Pokorné.
Na Šarlatánovi osobně asi nejvíce oceňuji snahu ústřední postavu nevykreslit jednostranně a pouze ji tak mramorizovat. Autoři si byli očividně vědomi, že ať byly Mikoláškovy schopnosti jakékoliv, pořád to byl jen člověk - a žádný člověk zkrátka není dokonalý, každý máme své světlé i stinné stránky. Řemeslná stránka je na solidní evropské úrovni a vzhledem k tomu, že příběh a jeho podání rozhodně nemají pouze lokální charakter, mě nikterak nepřekvapí, když bude Šarlatán úspěšný i v zahraničí a na různých mezinárodních festivalech.
Po řemeslné stránce jde o počin, který převyšuje standardy české kinematografie a naplňuje ty evropské. Kamera se způsobem svícení a tónování obrazu, herecké výkony, výprava a to vše zastřešené precizním režijním vedením Agnieszky Holland se potkává s biografickým příběhem, který si zasloužil své filmové zpracování a jehož tvůrci při jeho realizaci odvedli dobrou práci.
Šarlatán tedy rozhodně není ódou na osobu Jana Mikoláška a nesnaží se ani mít nějaké stanovisko v otázce léčitelství. Jde zkrátka o velmi osobní a nečernobílý obraz člověka, jehož velký rozpor je hnacím motorem očekávané novinky. Snímek sice má své mouchy a např. poslední třetina mohla lépe gradovat a klidně se v ní mohlo i trochu stříhat. Jinak ale natočila Agnieszka Holland po všech stránkách řemeslně precizní podívanou...
Šarlatán je precizním, chytře vystavěným a poctivě natočeným filmem, který se úspěšně vyhýbá mantinelům klasických životopisných dramat, vyváženě míchá historickou skutečnost s fikcí, svému hrdinovi ve zdravé míře lehce fandí, avšak zároveň si od něj udržuje odstup, a ve snaze vyprávět o jeho životě neříká vše doslova (viz třeba nejednoznačný závěr), ale ani nenechává diváka zbytečně tápat. V konkurenci běžné domácí kinematografie jde pochopitelně i přes drobné výhrady o snímek silně nadstandardně zdařilý...
Velice precizní a dosahující kvalit špičkových zahraničních produkcí je zejména kamera a práce se světlem. Vizuální stránka filmu je opravdu světová a Martin Štrba jako by se stal českým Rogerem Deakinsem. Pozorovat jeho perfekcionistickou kompozici je čirá radost, ať už postavy sleduje skrz kukátko, mříže, okno, nebo je jakoby mimochodem nechává v odrazu skla kdesi v pozadí záběru.
Totiž, i když má Šarlatán polskou režisérku, jde bezesporu především o český film (v koprodukci s několika jinými zeměmi) a od většiny českých filmů se zásadně odlišuje: Má fungující dramatickou stavbu, dějí se v něm věci, které mají svůj důvod, postavy procházejí nějakým vývojem a mají svou motivaci... Prostě aspekty, které automaticky od filmů očekávám, ale v českých filmech se velmi často vůbec nevyskytují.
Šarlatán je silné, pohnuté a výborné životopisné drama, které má pár slabších míst a trošku trpí neduhem většiny filmů dle skutečné události – přílišnou volností zpracování. To hlavní však zachycuje skvěle a hlavně se nedá říci, že by film nefungoval. V rámci toho naopak není ve scénáři nic navíc, nebo tak říkajíc „na sílu,“ většina linek naopak působí tak přirozeně a uvěřitelně, jak jen může u tak rozporuplného hlavního hrdiny.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
