Malebné městečko ve srázu nad mořem, podzemní palác, výšková pevnost nebo obří robot poslouží vděčným honičkám s lehkou závratí, nicméně to všechno už tu bylo. Zatímco když vzbouření Mimoni demonstrují s transparenty, táhnou ulicemi jako zpustlí bezdomovci nebo v pruhovaných mundúrech osnují útěk z vězení, vrací se kouzlo hravého detailu beze slov.
Pořád ale platí, že scénář je víceméně zbytečný, na jeho vývoji nezáleží, a pokud film doporučuji, tak především kvůli jeho absurdním, vizuálně roztomilým, a především kulometným vtípkům. Není to moc, ale rozhodně to není málo.
Ačkoli už nejsou novinkou ani roztomilí Mimoni, ani postavy padouchů, co mají po kapsách vymazlené superzbraně a jezdí v autech, která se zmáčknutím jednoho čudlíku mění v letadla či ponorky, stále je příběh stejně zábavný, záporáci se neopakují, film je plný skvělých vtipů, napínavé akce a sem tam dostane prostor i nějaký ten dojemný rodinný moment.
Nic tu není vyloženě vynikajícího ani dech beroucího a film se vám nejspíš po několika dnech dokonale vykouří z hlavy, jako chvilkové zabavení ale funguje více než dobře. Animace se povedla, český dabing je dobrý, takže není nic, po čem by vás měly bolet ani oči, ani uši. Teď už jen doufat, že dvojka Mimoňů nezůstane zase pozadu.
Co se mi na filmu líbilo? Hudba. Drew a jeho scény s bráchou. Balthazar. Mimoni. Zpívající mimoni. Nespokojení mimoni. Tancující mimoni. Mimoni sabotážující Gruův rodinný život. Mimoni zachraňující Grua a jeho rodinu. Prostě ti to táhli.
Hlavní část Brattovy komiky je založena na těch nejzběsilejších odkazech na 80. léta (knír, účes mullet, žvýkačky, barevné elasťáky, dobová hudba atd.). U nich se sice dospělí při vzpomínkách výborně zalomí v pase, malým dětem je celá tahle retro poetika/humor značně vzdálená, ne-li úplně nesrozumitelná. A podobných, poněkud nedomyšlených konstruktů by se ve filmu dalo najít více.
Mimoni jsou stejně praštění jako vždy, jen jim tentokrát trochu povyrostlo sebevědomí a ukáží, jak ostré mají lokty. O velkou část zábavy a atraktivity se postaral Heitor Pereira, který je podepsán pod hudební složkou, kterou vybral opravdu pečlivě. Dokonce se nezapomněly zdůraznit ani rodinné hodnoty.
Pakliže snímek tohoto ražení nepřináší žádnou haldu emocí či poselství jako ty nejlepší Pixarovky, pak je kratší stopáž nasnadě. Na rozdíl od Doby ledové, jejíž kvalita po výborné jedničce šla díl od dílu strmě dolů, pak Já, padouch se drží stále na dobré úrovni. Pro rodinu s dětmi naprosto ideální film.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
