Recenze seriálu Stranger Things

Bratři Dufferové vědí, co fanoušci chtějí, a zatím jim to dodávají plnými doušky v prověřeném konceptu a se stále sympatickými a funkčními hrdiny. Kvůli obřímu rozpočtu a puncu seriálové události sice jako by vymizela původní atmosféra a stopáž by znovu nemusela být tak přemrštěná, i přesto mají poslední Stranger Things nakročeno k tomu stát se jednou z největších seriálových událostí posledních let.

Čtvrtá řada je nejdelší, nejtemnější a nejvelkolepější ze všech. Filmový rozpočet jde cítit z každého záběru, střihu (přechody na jiné scény jsou bravurní). Hudebně je to opět naprostá paráda a píseň od Kate Bush a její Running Up That Hill vám bude v hlavě hrát ještě hodně dlouho. Postavy jsou skvěle napsaný a ve finále se budete modlit, aby to hlavní hrdinové přežily.

První část (čtyři z celkových osmi epizod) závěrečné řady jasně značí, že tvůrci míří k velkolepému epickému finále. Největší napětí samozřejmě přichází v zatím posledním díle, kde o akci a zvraty není nouze. Ovšem celá cesta ke čtvrté epizodě s názvem Čaroděj je příjemná jako celek, a to nejen nostalgickým způsobem. A poslední scéna? Ta (odpusťte, ale jinak to říct nejde) vás vystřelí z trenek.

Ten nejúžasnější televizní návrat do dětství, jaký jste si kdy mohli přát. Něco, co J. J. Abrams v Super 8 jen nadhodil, ale teprve tady to dostáváme naplno. Strhující, tajemný, pořádně napínavý, místy správně odlehčený a jindy až drásavě bolestný příběh z dob, kdy vypravěči byli králi šoubyznysu a nesloužili speciálním efektům, ale efekty jim.

Diváci budou společně s hrdiny na obrazovce tajit dech, když se připlíží slizké monstrum, stejně tak budete se zájmem sledovat odhalování tajemství temného Vecny a světa Upside Down. I když je to tak trochu stále ta stejná písnička a opravdových novinek je minimálně v prvních čtyřech dílech minimum.