Výjimku tvoří živelná Sabina Remundová coby Fingerova sestra, i když ta zase působí, jako by do melodramatické unylosti Rodinného přítele zabloudila z úplně jiného filmu. Nad nečekaně bezkrevným projevem hereckého souhvězdí tak vyhrávají děti, třebaže také jejich přirozenost je vystavena v dialozích těžkým zkouškám.
Když se 130 minutový film překlopí do pomyslné třetí-závěrečné části, dojde k řadě zvratových (což se nerovná neočekávaných) momentů, které jsou bohužel v řadě případů pouze nastíněny v kvapíkovém tempu, aby se následně jelo dál. Z dlouhého filmu, jehož dobrá polovina se odehrává v interiérech a provází ji mnoho dialogů, trčí majestátně jako česká státní vlajka.
Rodinný přítel je poctivá filmařina. Je na něm vidět silný vklad všech tvůrčích složek. Nikde nejsou vidět žádné kompromisy. Ven šel produkt, za kterým jeho tvůrci pevně stojí a odráží se to na celkovém výsledku. Mám radost i za sebe, protože jsem po velmi dlouhé době otevíral u českého filmu pusu údivem a nikoliv pocitem trapna.
Navíc tu nacházíme mnoho situací, které už doba v kinematografii patřičně prověřila; vypisovat všechna dějová klišé je zbytečné, zmiňovat se o rádoby dramatických nebo snad i bizarních pasážích, mezi něž se bude určitě řadit pobyt koně s rudoarmějcem v rodinné vile, je také nošením dříví do lesa...
Navíc je na první zhlédnutí obtížné orientovat se ve všech příbuzenských vztazích, které se více vysvětlí přibližně v polovině filmu. Ústřední dvojice Jiří-Vilma je jasná, ale kdo jsou všichni ti lidé v zahradnictví? Více než dvouhodinovému příběhu by neuškodilo zjednodušení a sestříhání do kratší podoby. Ze tří celovečerních filmů se tak mohl stát po vzoru Quentina Tarantina příjemný povídkový snímek.
Podivná učesanost a „luxusnost“ filmu se však netýká jen jazyka. Snímek celkově zdůrazňuje vizuální eleganci, jenže to dojem válečné doby skutečně nevzbudí. Lidé, šaty, domy vypadaly za války mnohem hůře, než film ukazuje. Postavy žijí v ideálním světě a skutečný hlad a špína se odehrává někde jinde. Nejhorší, co na vlastní kůži zažijí, je to, že se voják Rudé armády projede na koni v jejich luxusním obýváku a ukradne jim jablko.
Film mě zaujal, i když mi připadal chvílemi rozvláčný. Velké emoce zabouřily díky Lenke Krobotová v počátku filmu a pak už jsem na ně marně čekala. Nevadí, třeba se to podaří rozjet v dalším pokračování.
Seriálový formát by možná vyřešil i problém s dramaturgickou stavbou vyprávění. Nestalo by se tak to, co ve filmu, kde se vyprávění skládá z uspěchaného konspiračního prologu z roku 1939, neúměrně natahované střední části z roku 1944, kdy vánoční čas osvěžují skeče s husou nebo návštěvou Marči a opět uspěchaného konce, kde zemře jedna z postav, aniž by se nás to nějak dotklo.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
