Variaci legendy o dítěti a psu zasazenou též do roku 1945 totiž natočil rovněž Duguay, a také v seriálovém duchu. Ovšem film Z Paříže do Paříže nevznikl kvůli režisérským ostruhám. To hlavní postihl: jak děti předčasně dospívají, kdykoli vidí smrt.
Je pravděpodobné, že pokud jste četli předlohu, film na vás bude fungovat lépe, jako ilustrace jejích klíčových momentů. Ale já z něj nijak nadšený nebyl. Na druhou stranu, je výrazně kvalitnější než většina českých filmů, které se v posledních letech snažily o něco podobného.
Stejně jako u Belly a Sebastiana je kamera dílem Christiana Graillota a je prostě krásná. Příběh je psán prostě a z pohledu hravého a bezstarostného chlapce, kterému je celkem jedno, kde bude spát a co bude jíst. Síla snímku je v permanentně hřejivé atmosféře všude možně roztroušené, avšak stále se milující rodiny, která nikdy neztratila víru ve shledání.
Evidentně se tu cílí na celé famílie a minimálně pro děti je tu toho napětí dost. Ovšem na to, aby Z Paříže do Paříže bylo skutečně působivé, je to celé až příliš krotké. Ne že bych potřeboval další Schindlerův seznam, ale polské Běž, chlapče, běž dovedlo s podobným tématem pracovat mnohem efektněji a působivěji.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
