Laputa (2015)

Co si z toho vlastně mám odnést? Všechno se to točilo v jednom baru a s partou normálně nenormálních lidí, takže to mělo jedinou naději a to nějak hlouběji zapůsobit. Přeci jen světlý závěr, kdy naprosto bezcílné životy všech zúčastněných nakonec nabraly směr a ačkoliv vlastně zůstaly stejné, všechno najednou začalo dávat nějaký smysl. To se mi vlastně na tom všem dost líbilo. Laputa, jako pajzl nejhorší kategorie, kam každý chodí s depresí a pro depresi, se nakonec ukáže jako místo naplnění ambicí všech zúčastněných a stánek pro ztracené umělce. Jen ten hořící absinth na stole tomu možná chyběl. Je zajímavé, že ačkoliv bych se bál film znovu sledovat, protože bych mohl padnout znovu do deprese, která většinu filmu provází, závěr, dávající určitou naději a východisko z nulového žití, mě vlastně docela pozitivně naladil. Bylo zajímavé vidět ten rozdíl, když jedna a ta samá věc má a nemá smysl. Voříšková krásná jako vždy a herecky také pěkné pokoukání, ale kolena se mi z toho nepodlomila. Češi umí točit akorát deprese, tak chvála bohu, že někdy to dokonce dopadne slušně a že si tu depku nemusím tentokrát nosit z kina domů.