Recenze filmu Století Miroslava Zikmunda

Ovšem v daném případě vlastně filmař ani nemůže moc zkazit. Jestli existuje slovy nepostižitelný dar zvaný charizma, má ho Zikmund bezednou zásobu. A kdykoli je na plátně, mohl by předčítat telefonní seznam; stejně by upoutal.

V rychlosti a se vtipem promluví o své posedlosti vést si deníky. Přelétne éru válečného Protektorátu, kdy už byl de facto "hotovým" člověkem. Zmíní se o dívce, dceři československého politika, která ho v mládí zaujala a po atentátu na Heydricha byla poslána do koncentračního táboru. V rychlých střizích není čas na dojetí, dokument se teprve rozjíždí.

Snímek je samozřejmě bohatý na archivní dobové záběry, kterých bylo za ta léta pořízeno mraky. Vyprávění se navíc neomezuje pouze na exotické, dobrodružné cesty, ale zahrnuje i Zikmundovy názory na převzetí moci komunisty v 50. letech, okupaci v 68. roce apod. Nevyhýbá se ani motivům zcela osobním týkajících se rodiny, kdy vše je vždy informačně bohaté a poutavé.

Režisér má s živým objektem svého zájmu velice dobrou chemii. Přitažlivě odhaluje dobrodruhovu činorodost a povahu náruživého psavce, vlastně už o dětství. Osobní zážitky se spojují s těžkým osudem naší někdejší vlasti. Zikmundova hodnocení se mohou možná dotknout sudetských Němců, přesto dokreslují nálady osvobozených obyvatel Protektorátu.

Cestování ale představuje menší část filmu (odhadem tak třetinu). Zbytek je věnován partnerským vztahům Zikmunda, jeho politické závadnosti po Vítězném únoru a po roce 1968, jeho ne úplně fungující rodině (z jeho syna vyrostla zajímavý vlakový sociopat) a dalším věcem. Prostě komplexní průřez životem a názory tohoto velice zajímavého a stále energického člověka.

Přes tyto limity se hlavní cíl Století, totiž ukázat život nevšedního a výjimečného člověka, stále duševně obdivuhodně čilého, a nabídnout divákovi doposud skryté laskominy, povedl na jedničku. Film se kupříkladu pro fajnšmekry blýskne doposud neznámými záběry z přespání obou cestovatelů na vrcholu Cheopsovy pyramidy (dnes v podstatě nemožná věc)...

S odstupem a nadhledem popisuje Zikmund svou strašlivou osudnou naivitu, s jakou v šedesátých letech vstupovali do komunistické strany, protože chtěli reformy, a pravdivě popisovali komunismus v SSSR.

Je to možná lepší než sledovat mýtotvornou pohádku zaměřenou na život plný strastí a příkoří, jakou činí z života slavných osob mnoho dokumentů a monografií. Ale strach z takového výsledku by neměl tvůrce omezovat.