Dziura

Prázdnota. To slovo mi duní v hlavě jako prázdný sud. Všude kolem mě je hluk, světlo, lidé – a přesto cítím jenom to vakuum, tu tíživou absenci něčeho podstatného. Jako bych byl sklenice, která má být plná, ale kdesi se udělala prasklina a všechno dobré ze mě neustále uniká. Snažím se ji zalepit, najít něco, co by ji zacelilo. Hledám štěstí v práci, v koníčcích, v povrchních vztazích… ale nic netrvá. Vždycky to nakonec vyvane a já znovu zůstávám sám, s tou svou prázdnou sklenicí a s bolestnou touhou po naplnění. Samota. Ne ta klidná, tvůrčí, kdy má člověk prostor pro sebe a své myšlenky. Tohle je samota ledová, paralyzující. Jako bych byl na opuštěném ostrově, obklopený mořem lhostejnosti. Volám o pomoc, ale můj hlas se ztrácí v šumění vln. Někdy se mi zdá, že už nemám co nabídnout. Že jsem vyčerpaný, prázdný obal bez obsahu. Proč by se se mnou někdo chtěl stýkat? Co bych mu mohl dát? Ale pak, v té nejčernější hodině, zahlédnu záblesk naděje. Malý, nepatrný, ale přesto tam je. Možná, že ta prasklina v mé sklenici se dá opravit. Možná, že na tom opuštěném ostrově roste květina, která mi ukáže cestu. Možná, že i v tomhle hlubokém propadu se dá najít světlo. A tak se snažím. Dennodenně. Hledám to světlo. Učím se žít s tou prázdnotou, ne jako s prokletím, ale jako s výzvou. Výzvou k tomu najít to, co mi chybí. Najít sám sebe.