Atmosféru plíživého strachu, šedi a krve kreslí film kupodivu účinně, zprvu se zdá, že se přiblíží českému dramatu Ve stínu, ale bohužel nevyváženě těká a důkladnost ho ubíjí. Navíc v druhé půli přehodí výhybku, a když z křehké ženy ruského Sherlocka Holmese učiní křížence dr. Watsona s akční bojovnicí, reálné pozadí se vytrácí, nemluvě už o tom, že každý z padouchů musí mít svůj povinný proslov.
Okolo poloviny, když se dvouhodinový film přesune na venkov a Lev dále pokračuje v pátrání po vrahovi (na vlastní pěst, proti rozkazům Mosky), se bohužel Dítě číslo 44 (2015) z dramatického hlediska ZCELA, TOTÁLNĚ ROZPADNE, ještě strašněji, než se to stává českým filmům.
Ano, může být pravdou, že film nekopíruje knihu, ani historické události, ale nám, co jsme knihu nečetli, je to jedno. Film mi připadal jako zdařilý náznak poválečné situace, spojený s pěkným detektivním příběhem. K tomu čeští herci, skvělá výprava s kostýmem a pár mých oblíbených herců, jako např. Gary Oldman. Palec nahoru!
Už ve filmu Špinavý prachy jsme měli možnost vidět, že Rapace a Hardy společně umí, nyní to jen dokazují. Na závěr tedy – Dítě číslo 44 je film, který vás buďto nechá úplně chladnými, nebo vzbudí vášně. Záleží na tom, jak moc si připustíte reálné základy scénáře.
Dítě číslo 44 je dobře udělaná adaptace knižního hitu. S takovým backgroundem a hereckým obsazením však mohla být mnohem lepší. Nohy jí podráží hlavně nefungující zpracování akčních scén a nepropracovaný scénář. Přesto všechno je to ale pořád solidní podívaná.
iž zmíněné scenáristické a logické minely z druhé poloviny filmu ovšem zároveň nemilosrdně mrzačí divácký zážitek, hulvátsky ruší a navozují dojem, jako by na plátně probíhal špatně poslepovaný televizní seriál.
V kostce Dítě číslo 44 nezatracuji, rozhodně se v něm našly scény, které stály za zhlédnutí a objevil se nejeden výborný herecký výkon (zejména v druhé polovině), ale polovičatost a nedotažení některých témat, nejasnost příčin jednání a dokonalá absence hlavní melodie k doplnění důležitých scén bohužel táhnou skóre snímku zbytečně dolů.
Excesy jsou i v chování tajných. Ne, že by si totalitní režim bral servítky, a už vůbec ne za Stalina. Ale mělo to svá pravidla. Ani tajný nemohl střílet občany podle svého rozmaru. Totalita si velmi pečlivě hlídá, kdo může co.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
