Pravidla lži

Co naplat, divácká paměť je krátká, filmů přehršel a konkurence solidní. A tak se občas stane, že pomyslný kinematografický klenot kvůli diváckému nezájmu a pragmatickému přístupu kinařů zapadne. Přestane se vysílat doslova dřív, než začal. Ne že bychom něco takového prorokovali mysterióznímu Arvédovi, který dnes vstupuje do českých kin. Pojďme si však připomenout tuzemské filmy, které pohříchu zapadly, ačkoli si to vůbec nezasloužily. Začínáme rokem 2010, statistiky návštěvnosti a tržeb čerpáme z webu Kinomaniak.

V novém filmu Roberta Sedláčka, který tento týden vstupuje do kin, se Karel Roden vrací po dlouhé době do Čech, aby zúčtoval s tíživou minulostí. Výsledkem je duchaplný thriller, jenž rozhodně stojí za pozornost.

Má problém s nahotou před kamerou, není rád v centru pozornosti. Přesto je David Švehlík jedním z nejobsazovanějších a nejpopulárnějších tuzemských herců. Všechno ale mohlo být docela jinak, v mládí totiž toužil stát se knězem. Pojďme si připomenout kariéru a život herce, který dnes slaví padesátiny.

Pochází z Vyškova, ale bydlí v Praze na Žižkově. Vystudoval na FAMU dokument u Karla Vachka, později produkoval řadu jeho mimořádných filmů. Na FAMU posledních deset let vyučuje. Je producentem kousavých filmů Roberta Sedláčka Pravidla lži, Největší z Čechů a Rodina je základ státu. Letos v únoru představil svůj nový režijní počin – krátkometrážní Asanaci věnující se pražskému Žižkovu – a nijak nezahálí ani dál. Tlačí k dokončení řadu pozoruhodných filmových projektů.

Rok 2014 je minulostí. Všichni ale rádi vzpomínáme, tedy pokud je na co. Oslovili jsme proto několik českých režisérů (z toho jsou hned tři debutanty) a jednoho publicistu, aby vypíchli filmy a události, které je v uplynuvším roce zaujaly. Stále je na co vzpomínat. A je to tak dobře.

Ve státní svátek se na Pražském hradě udílela z rukou prezidenta republiky všelijaká vyznamenání, medaile a řády. Ani filmaři nepřišli zkrátka. Tentokrát jimi byli režiséři Filip Renč a Robert Sedláček. K malé úvaze mě vede tweet odeslaný publicistou a politickým komentátorem Jindřichem Šídlem chvíli poté, co se na fleecu Roberta Sedláčka zaskvělo vyznamenání za zásluhy v oblasti umění. Tweet zněl: „Historický moment, první předání státního vyznamenání teplákové bundě.“

Nebudu lhát. Není moc českých porevolučních filmů, ke kterým bych se rád vracel. Dědictví aneb kurvahošigutntag nicméně patří k té úzké skupině, jíž si držím ve videotéce a čas od času si nějaký její kousek s chutí dopřeji.

Štáb filmu Dědictví II (2014) v čele s režisérem Robertem Sedláčkem se po první části natáčení v lokacích v okolí Prahy přesunul na Moravu. Po technických obhlídkách a detailní přípravě se druhý natáčecí blok rozjel 10. července za svítání na náměstí v Kroměříži.

Někdo má esa a krále, někdo jen sedmičky, prostě blbě rozdaný karty. A že si bereme prachy od těch, co je mají? S náma se život taky nemazlí… Poctivost má kratký nohy, a kdo nekrade, okrádá rodinu, to nikdy platit nepřestalo.

Sarkasticky načernalá krimi komedie Roberta Sedláčka o tom, že v téhle zemi "pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít". Jiří Bartoška, Jaroslav Plesl a hity Michala Davida ve filmu s trojitým břitem - nad tím, co vidíte, se vám chce stejně tak smát či plakat jako řvát vzteky!