Apokalypsa

Francis Ford Coppola oslavil před pár dny 85. narozeniny. Tuto fázi života velkých umělců často trávíme vzpomínáním a jmenováním jejich největších úspěchů. Americká generace spratků ale nemá na odpočinek ani pomyšlení, jak ostatně vidíme u Scorseseho a Spielberga, kteří by furt něco dělali. Zdálky se přesto poslední roky mohlo zdát, že se Coppola na kinematografii vykašlal a vydělává miliony svým vinařským impériem. To byl ale jen kalkulovaný dlouhý nádech před poslední velkou písní. Dost možná jeho největší. Vysněné Megalopolis nakonec natočil prakticky výhradně z vlastní kapsy, což je u projektu za víc než 100 milionů dolarů bezprecedentní. Čeká nás ale jistě film jako žádný jiný.

Už se skoro mohlo zdát, že se nedočkáme. Plnohodnotného traileru na minisérii Sympatizant (The Sympathizer) jsme se totiž dočkali bezmála před rokem, následně ale kolem projektu bylo trochu podezřelé ticho, až v posledních týdnech se začíná novinka opět více ozývat. Nyní přichází další ukázka, a to z dobrého důvodu – sedmidílná minisérie se totiž už za pár týdnů objeví na našich obrazovkách.

Někdy se zdá, že herec či herečka má pro určitou úlohu až přehnaně vysokou kvalifikaci. I ti nejslavnější lidé z oboru si často rádi odskočí k takřka komiksovému padoušství, kdy jejich zloduši vedou excentrické řeči o dominanci, podrobování či vsazení svých nemesis do věčných okovů. Někdy je k účasti na těchto projektech vedou silné osobní motivace, jindy peníze, důvěra ve scénář nebo i jejich umělecká vize, která daný film přímo utváří. V následujících případech se skvělí a renomovaní herci chopili záporáků v dílech, která u mainstreamového publika a kritiky pohořela. Často hlavně díky nim však posléze načichla kultovním odérem a přestřelené nebo prostě neobvyklé herecké výkony jsou tím, co si na nich můžeme zaručeně užívat.

Připravit druhého člověka o život je podle desatera a pro většinu z nás i na základě morálního kompasu nejhorší hřích. A co teprve, když zabíjení a podrobování situacím, jež lidskou oběť připraví o veškeré zbytky svobody a důstojnosti, probíhá v masově organizovaném měřítku. V kinech máte jedinečnou šanci vidět důležitý a výjimečný snímek Zóna zájmu (The Zone of Interest), v němž režisér Jonathan Glazer unikátním způsobem vykresluje ignoraci holokaustu za druhé světové války na příběhu osvětimského velitele Rudolfa Hösse (Christian Friedel), jenž s rodinou obývá honosnou vilu v těsném sousedství děsivé továrny na smrt. Při této příležitosti se ohlédneme za desítkou dalších filmů z celého světa, ať už hraných či dokumentárních, jejichž forma a styl sdělení ostře kontrastují s hollywoodským heroismem a hrůzu z válečných zločinů či morálního selhání servírují v mnohdy nestravitelně autentickém duchu.

Režiséru Kmotra (The Godfather) či Apokalypsy (1979) Francisu Fordu Coppolovi je 84 let a plní si filmařský sen, s nímž podle všeho usíná od počátku 80. let. Už tehdy hovořil o epickém dramatu Megalopolis odehrávajícím se v kulisách nově vystavěného New Yorku, který v budoucnosti podlehl neznámé katastrofě. Coppola, jenž svůj poslední celovečerní projekt uvedl k nevalnému úspěchu před třinácti lety, si musel Megalopolis sám zafinancovat prodejem výnosné vinice. Během loňska film navzdory zvěstem o zákulisním chaosu dokončil a nyní jej hodlá poslat na květnový festival v Cannes, přičemž na Instagramu zveřejnil první oficiální plakát.

Zásah štěstím (Coup de chance) měl premiéru na benátském festivalu a od té doby posbíral spoustu pozitivních ohlasů. Od Jasmíniných slz (Blue Jasmine) z roku 2013 si žádný snímek Woodyho Allena nevysloužil tak univerzální spokojenost z kritických i diváckých řad, a tak pokud se skutečně jedná o poslední Allenův film, mistr nebude končit s ostudou. Zároveň však jde o překvapivě malý, skoro až přehlédnutelný snímek, který se ve výčtu nejzásadnějších Allenových děl objevovat rozhodně nebude.

Ať už jej řadíme mezi hrozné, kultovní nebo skvělé herce, na jednom se shodneme – Nicolas Cage je originál. Devětapadesátiletý držitel Oscara za Leaving Las Vegas (1995) se v posledních patnácti letech zvlášť činil, aby poctivě zalátal patnáctimilionové daňové úniky, a přijímal role v projektech mnohdy extravagantních a šílených. V novém rozhovoru pro Vanity Fair se Cage nechal slyšet, že obecenstvu již odevzdal svůj veškerý talentový arzenál a možná přichází čas, který by měl věnovat rodině. Tři nebo čtyři filmy by však ještě stihnout mohl.

Příbuzenské vztahy jsou v Hollywoodu nezanedbatelné. Stejně jako ve většině obchodních sfér, v nichž vás předchází reputace vašeho rodiče nebo staršího sourozence. Za víc než století, během něhož platí především herci a režiséři za hvězdy, jejichž filmografie nabývají kanonických rozměrů, se vyrojila řada rodinných klanů s vícegeneračním rozsahem. Následující dynastie jsou v Hollywoodu nejúspěšnější z hlediska kvality i kvantity filmových děl, na nichž se podílely.

„Je to sice komedie, ale taková trochu divná,“ uvedl letos v Karlových Varech režisér a scenárista David Jařab svou novinku Hadí plyn a vyzval publikum, aby několik dnů po projekci raději nezaujímalo žádná stanoviska. Ani s určitým (přestože však ne oním doporučeným) časovým odstupem však nelze tuto surrealistickou féerii považovat za zdařilý film.

Oscarová válečná Četa, již si dnes večer můžete pustit v České televizi, proslula mimo jiné tím, že režisér a veterán války ve Vietnamu Oliver Stone se přiblížil autenticitě maximální možnou měrou. Parta převážně začínajících mladých herců odjela na filipínské natáčení s dvoutýdenním předstihem a v zemi, kde právě zuřila občanská válka, absolvovala vyčerpávající vojenský výcvik přímo v nevyzpytatelném terénu. Vše se otisklo do filmu, který spolu s podobně nekompromisní Apokalypsou a Olověnou vestou zůstává nejpůsobivějším svědectvím o morálních nástrahách válečného konfliktu.