Největší hororový objev dekády vedle mainstreamovějšího Zacha Creggera (Hodina zmizení) si v Keeperovi pojišťuje status ujetého autorského eklektika. Příběh o tajemné lesní chatě a partnerských disproporcích bobtná na žánrových křečích do důmyslně poskládané emancipační alegorie. I když film nese výrazné tvůrčí charisma a nutí k zamyšlení i v nejvyšinutějších chvílích, nelze se zbavit pocitu, že tohle intelektuálno je trochu děravé, nedomyšlené a nezáživné.
Velmi atmosférické a znervózňující, bez zbytečných laciných lekaček. Zdaleka nejlepší film Osgooda Perkinse.
Keeper je film, který si pohrává s nejistotou a tajemstvím, přičemž divák nikdy neví, co přesně očekávat. Specifický rukopis Osgooda Perkinse je v něm potom poměrně rozpoznatelný – psychologické napětí, občasný černý humor a důraz na vnitřní rozklad postav. Ačkoliv díky tajnůstkářské kampani většina nejspíše nedostane film, který očekává, výsledkem je minimálně originální a hravý horor, který diváka udržuje v nejistotě a nabízí výrazný prostor pro osobní interpretace.
Osgood Perkins horory prostě umí. Ne pokaždé je z toho film roku, ale každý jeho snímek dokáže nabídnout zajímavou zápletku a precizně budované napětí. Což platí i pro letošního Keepera. Příběh o romantickém víkendu na opuštěné chatě, který brzo přeroste v něco velmi ošklivého, nepostrádá nic z předchozích Perkinsových snímků a nabízí variaci na téma zamilovaného páru, kde divák zpočátku netuší, kdo bude oběť a kdo vrah. To vše zabalené do mystiky amerických pověr o obyvatelích neprostupných amerických lesů.
Keeper moc nefunguje jako horor, protože není děsivý. Není to psychothriller, protože postavy jsou prázdné a tajemství filmu zjevné, nejde o metaforu, protože je do puntíku vysvětlena, a tudíž ani experiment, protože nedává prostor interpretaci. Funguje jen jako kolekce obrazů, které jednotlivě mají sílu, ale dohromady tvoří něco, co připomíná spíš filmový moodboard než skutečný příběh.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
