Recenze filmu Nahoře nebe, v dolině já

Celovečerní debut Kataríny Gramatové Nahoře nebe, v dolině já měl světovou soutěžní premiéru v Tokiu a evropskou při zvláštním uvedení v Karlových Varech. Rozhodně však nejde o film určený výhradně festivalovému publiku; právě naopak.

Nahoře nebe, v dolině já je na první pohled tradičním coming-of-age dramatem Katarína Gramatová ovšem látku obohacuje velkou porcí autenticity, syrovosti a empatie vůči realisticky napsaným postavám, které vám snadno přirostou k srdci. Sebevědomá a nečekaně vyzrálá prvotina, která dokáže v člověku i patřičně rezonovat.

Gramotová kombinuje příběh o nelehkém dospívání, k němuž patří i ztráta dětských iluzí o těch nejbližších se sociální tématikou, a daří se jí to až na některé drobnosti velmi dobře.

Ve svém debutu si režisérka Katarína Gramatová vytyčila nelehký úkol vykreslit zlomový moment v dospívání jednoho kluka i širší problém, který sužuje jeho okolí. Místy se tahle dvě témata trochu perou o stopáž i divákovu pozornost, a navíc Nahoře nebe, v dolině já vůbec nikam nespěchá, stejně jako život v ospalých dolinách, který přibližuje. Jeho devadesát minut díky sympatickému nehereckému obsazení a zručnému řemeslnému zpracování přesto poměrně příjemně uteče a nechá za sebou dojem nevídaně něžného a citlivého vyprávění.

Ve filmu je perfektně vystižená taková ta letní (ne)idylka. Nedostatky, kterými postavy trpí, všudypřítomná chudoba a špína, jejich neupravenost. Díky neskutečně přirozené výpravě a kostýmům celý film opravdu působí spíše jako dokument sledující bez zásahu život v hladové dolině.

Myšlenkově soustředěný a formálně nadstandardně vycizelovaný snímek ukazuje nesporný talent svých tvůrců, kteří navzdory omezeným produkčním možnostem dali dohromady sympaticky plynoucí a svěží drama o dospívání, jemuž se vyplatí dát šanci.

V debutu není nic rušivého, nic navíc, jen zpráva o jednom nelehkém dospívání a ztrátě iluzí o člověku nejbližším. I o síle se rozhodnout. Je natočená s citem pro svéráz prostředí, schopností najít humor v bezprostřední interakci mezi dospívajícími neherci i s laskavým porozuměním pro hlavního hrdinu. Bylo by krátkozraké označit film za festivalový, tahle výpověď má širší dosah.

Nahoře nebe, v dolině já, je skvělý debut a film, který v sobě chová ideál, že těžké časy lze zvládnout, a to bez unáhlených rozhodnutí, díky pevnému postoji, i když ten vzniká pomalu, s vědomím oběti, v dospívání nebo při jakémkoli jiném hodnotovém zrání. Díky tomu je jeho výpověď nejenom intimní, specifická, ale se širší platností. A taky aktuální.