Recenze25. 4. 2024
Lesní vrah je důmyslně vyprázdněným pohledem do hlavy osamělých střelců. Potřebujeme ho?Filmové hlášky 24
- (Anton se v hospodě vydává za svého bratra, popíjí s ostatními ostrostřelci.) Špelec: „Liguére!“ Kačaba: „No, zas už.“ Špelec: „Liguére! Kačaba: „Rudolfku, nepij to! Budeš vidět, bude to tvá smrt!“ Špelec: „Ale, prosim tě, porád, smrt!
- Teta: „Jak mě měl rád! Vždycky říkal: `Teto Josefíno, až já umřu, tak dostaneš ty porculánový hodiny s tim andělíčkem jak troubí.` … Dou porád tak dobře, Rézi? … Moje hodinky! … A co kdybych si to hned vzala s tím kosínkem?“ Špelec: „Já vám dám kosínek! Já vám dám kos… Ty ruce z těch hodin pryč! Ty se nevemou.“ Teta: „Ty hodiny sou moje!“ Špelec: „Ty sou naše! … A vůbec, já jsem Toníkův bratr, a já zakazuju, aby se tady vod něj něco vodnášelo!“ Teta: „Co?“ Špelec: „Sem Toníkův bratr!“ Teta: „Aha! Tak teď já tě poznávám! Ty seš ten světoběžník, co musel s vostudou vodsuď vodejít. … Jo, jeden horší nežli druhej! … Ty hodiny sou moje a já si je vemu!“ Špelec: „A ty hodiny tady zůstanou!“ Teta: „Moje!“ Špelec: „Moje!“ Teta: „Moje!“ Špelec: „Naše!“ Teta: „Moje!“ Špelec: „Děte ven! Poslouchejte …!“ Teta: „Jo, ale víckrát mě tady neuvidíte!“ Špelec: „No, my se zblázníme! Viďte?“ Teta: „Chtěla by si věnec, viď? Tůdle!“
- Na poslední rozloučení s nebožtíkem přišla i falešnice teta Josefína. Teta: „Některej člověk má tak smůlu v životě. Tadyhle pan Álois, ten pije vod rána do večera celej život a je tady. Takovej Antonín, chudák, musí umřít.
- Alois právě snědl oběd, který byl přichystán pro Antona. Alois: „Mistrová, vy mi nějak podstrojujete!“ Paní Špelcová zjistí, čí porci Alois snědl: „Tak!“ Alois: „No, moc toho na tom nebylo, ale štrejch sem si!“ Špelcová: „Alois, děte domů! Ať už ste pryč! Zmizte!“
- Paní Špelcová dává manželovi najíst, ale říká mu, aby si to snědl nenápadně v koutku. Špelec: „Sněz si to tadyhle v koutku! Jo, v koutku, jako Hektor! Ještě mi to dej k boudě a já za něj budu eventuelně štěkat! Na stůl se mi to dá! Jako slušnýmu člověku. Já platim daně!“
- Alois: „Mistrová, co máte k jídlu?“
- Kačaba přišel utěšit paní Špelcovou, ta mu nadává, že to všechno zavinila ta jejich hospoda. Kačaba: „A to ne, do žádný hospody, žádný kamarádství, von byl doma asi nešťastnej!“ Špelcová: „Tak co tomu říkáš?“ Špelec z komory: „Vono na tom asi něco pravdy je!“
- Alois: „Mistrová, nemohla byste udělat k večeři hedvábnou kaši? Von jí mistr taky rád. No, toť se ví, teďka von musí chleba a vodu. Arest je arest.“
- Alois: „Mistrová, nemohla byste zejtra udělat bramborový placky?“
- Špelec: „No, já vám něco řeknu. Když nechcete, nenuťte se, byli tady lidi kvůli tomu, Álois se nám nabízel …!“ Kukačka: „Alois?!“ Špelec: „No jo! Álois přišel a povídá, že to vodsedí a s radostí, a co nám slíbil … k vánocům?“ Špelcová: „Ano, co nám slíbil?“ Špelec: „Vidíte?“ Kukačka: „Co?“ Špelec: „Husu! Takovej je to člověk.“ Špelcová: „Ale Toníček řekl: `Ten můj drahej Kukačka, …`“ Špelec: „Sem řek, já!“ Kukačka: „Ale, snad byste nedal na Aloise, to je …, jak ten to vodsedí, a jak bych to vodseděl já?!“ Špelec: „To, to je tady pravda! Když to vodsedí Kukačka, tak to máme jistý, že to vodsedí rovně!“ Kukačka: „Hezky!“ Špelec: „Hezky, tak!“ Kukačka: „Hezky bych to vodseděl!“
- Špelec: „E-e-eh, přines bábovku, pro hosta! A cigarety jo? Cigarety hlavně! Kouříte? Kuřte klidně!“
- Špelec: „A co pořád děláte?“ Kukačka: „Chh! To víte, … nic!“ Špelec: „Nic! Chh! Nic, no a vidíte, takovej sem dobrák, a platím vás za to!“
- Špelcová Tak tady je pan Kukačka!“ Špelec: „Kukačko! To sem rád, že ste přišel! Vy ste tak milej. Viď, že je roztomilej? Poď sem mezi nás, Kukačičko naše zlatá! No posaďte se hezky, Kukačko, …“ Z hodin vyletí kukačka a dvakrát zakuká. Špelec: „To se…, to se vyhodí, ty hodiny se vyhoděj, přeci nenecháme urážet našeho hosta! Posaďte se hezky na měkký, Kukačko, to víte, na tvrdym se ještě nasedíte!“
- Paní Špelcová Antonovi navrhuje, aby přemluvili Kukačku, aby si to šel odsedět za něj. Špelec: „A myslíš, že by to udělal?“ Špelcová: „Ale ten za pár zlatejch udělá všecko! Já pro něj dojdu, ale prosim tě, buď na něj hodnej, nesmíš křičet, to víš, když něco od někoho chceš, musíš s ním jednat jak s máslem!“ Špelec: „Chm! Si ho samou radostí namažu na chleba!“
- Paní Špelcová uklidňuje chotě: „Toníčku, nekřič, nekřič, prosím tě.“ Špelec: „Já můžu křičet, já sem šéf!“
- Anton chamtivého řemeslníka vykazuje z místnosti. Kukačka: „Tak vám je, pane mistr, tři měsíce málo!“ Špelec: „Ženo, podej mě flintu, já do něj vystřílím císařskej monogram!“
- Kukačka: „Pane mistr, my sme si mysleli, teda já sem si vlastně myslel, že teď když pudete na ty cesty, do toho kriminálu, tak že bude víc práce, a že byste nám měl vlastně přidat.“ Špelec s ním zatřese: „Haló! Vstávejte!“ Kukačka: „Proč?“ Špelec: „Páč mluvíte ze spaní!“
- Špelcová: „No, je to neštěstí, ale tři měsíce sedět v arestu, no to ještě není tak nejhorší.“ Špelec: „Prosim tě, neni tak nejhorší! Tak si tam di sednout za mně! Chh!“ Špelcová: „Víš, Toníčku, já mám nápad! Co kdyby si to za tebe vodseděl někdo jinej?“ Špelec: „Prosim tebe, a kdo?“ Špelcová: „Někdo, kdo umí mlčet.“ Špelec: „Toho bych rád poznal, prosím tě, to je nápad!“ Špelcová: „Je, je, je to nápad! Protože když budeš tři měsíce v arestu, tak můžeme zavřít živnost. Co budeš potom dělat?“ Špelec: „No jo. To je pravda. Co budeš potom dělat? … Já mám nápad! Co kdyby to za mě šel vodsedět někdo jinej?“ Špelcová: „No, a co já říkala?“ Špelec: „No, schválně?“ Špelcová: „Aby si to šel za tebe vodsedět někdo jinej!“ Špelec: „To je nápad!“
- Špelec nadává Kačabovi. Špelec: „A vo naší rodině jak mluvíš? Ať to slyší moje žena, co ty pomlouváš nás, kudy chodíš. To se rozumí. A víš co řek vo tobě? Ať to ví! Že si snědla psa!“ Špelcová: „To že ste řekl? Ale už ať ste venku!“ Špelec: „Ano, ať už ste venku, děla žena má!“
- Anton se právě vrátil od soudu, kde za urážku císařského majestátu dostal 3 měsíce nepodmíněně. Špelec: „Já už byl z toho takřkajc venku, a to se ho najednou zeptali, jakýho je náboženství a von povídá: `Řeckořímskýho`. Chh! To sou zápasy!“ Kačaba: „Tak to vidíte, paní. Teďko to na mě svádí, no. Já mu přece v hospodě pořád říkal: `Toníčku, nep..., prosím tebe Toníku, nepij, znáš se, co dovedeš.` Né, to ne. To porád: `Liguére! Liguére!` a: `Císařpán je vůl!`” Špelec: „No, no vidíš! A jeho nikdo nežaluje!“
- Kačaba donutil Antona, aby se omluvil veliteli. Špelec: „Pane veliteli, poslušně hlásím, že se naše společnost přenáhlila, a my sme tam řekli, že císařpán je vůl. My to odvoláváme a prohlašujeme svorně, že císařpán není vůl, že je korunovanej!“
- Anton právě v hospodě vystřelil z pušky. Špelec: „He he. Ale pánové, že to byla šupička, co?!“ Velitel ostrostřelců: „Tady bude pořádek!“ Špelec: „Jakej pořádek? Když má bejt pořádek, tak se račte laskavě postarat, abych měl medaili. Račte prominout, při vašem vzdělání.“ Kačaba: „Toníku nekřič. Pan velitel přeci tady, no …!“ Špelec: „Ale pan velitel sem, pan velitel tam, pan velitel je vůl, no.“ Kačaba: „Podívej se, Toníku, měj rozum, přece třeba pan velitel za to nemůže.“ Špelec: „A kdo by za to moh?“ Kačaba: „No císařpán!“ Špelec: „Frantík? Procházka? Tak je vůl!“ Kačaba: „Ale ne, pánové, on myslí toho sklenáře Procházku, Toník.“ Špelec: „Kdepak! Kdepak žádnýho sklenáře, mocnáře! Císařpán je vůl!“
- Kačaba: „No tak, Toníku, tak buď přece rozumnej, no tak holt dostaneš tu medaili napřesrok, no.“ Špelec: „Jaký napřesrok? Jaký napřesrok? Já sem tu medaili měl dostat dnes. A když mi jí nedali dnes, tak ať, ať si jí sežerou!“ Kačaba: „Toníku …!“ Špelec: „Ale bodejť ne!“ Kačaba: „… ale no tak nekřič, tak si sednu jako člověk, dám si pívo!“ Špelec: „Já nechci pívo! Nenuť mě do píva! Liguére! Liguére! Liguére!“ Kačaba: „Toníku, nepij tu kořalku! Víš, já tě znám, jak se napiješ trochu toho, tak seš potom zvíře.“ Špelec: „Zvíře. Ty mě moc nevokřikuj, že jo. Ty máš medaili, já nemám. No tak. Liguére! Liguére! Ty dekorovanej.“
- Špelec: „Liguére! Liguére!“ Kačaba: „Toníku, nepij mi tu kořalku! Víš, že pak děláš psí kusy!“
