Každá minuta je realistická a s blížícím se koncem tak sugestivní, že to zamává i s tím největším cynikem (a vězte, že vím, o čem píšu). Aktérům věříte úplně všechno a z jejich výrazů dokážete vyčíst lítost, bolest, beznaděj, ale také nezměrnou lásku k bližnímu, která je tím jediným, co v podobných situacích zbývá.
Konečná uprostřed cesty je jako filmový a zejména divácký zážitek neuvěřitelně vyčerpávající. Rozhodně vás nenabije pozitivní energií, nezlepší vám náladu, ani si u ní neodpočinete. Ze sálu si odnesete spíše knedlík v krku, ubrečené oči a hlavu plnou myšlenek, které nebudou zrovna nejrůžovější.
Andreas Dresen už loni ve Varech popisoval, jak si museli s herci a štábem na konci každého natáčecího dne dát panáka, jak je téma filmu vyčerpávalo. Divák ho možná po zhlédnutí filmu bude potřebovat taky.
Konečná uprostřed cesty není filmem o smrti, ale o jejím dlouhém příchodu a dopadu na celou rodinu, která se rozhodne nemocného nechat doma a neodložit ho do nemocnice.
Konečná uprostřed cesty není filmem pro každého. Nejste-li v životní pohodě nebo vás potkalo něco podobného, mohl by vás rozrušit. Pokud jste připraveni ho přijmout, možná vám opět připomene, co je vlastně v životě podstatné a co malicherné…
