Standard

Pamatuje si někdo ten projekt Lópeze Regy z roku 1975, který počítal se stavbou Velkého Oltáře Vlasti, kde by se pod jednou střechou shromáždily všechny mytické postavy argentinské historie? Od San Martína po Peróna na jeho strakatém koni. Od známek Billiken z našeho dětství po ňadra Libertad Leblanc z naší pubertální éry. Všechny klišé argentinskosti shromážděné pod jednou střechou. Ale stavba se zpožďuje. Dělníci se baví svými vlastními masturbačními touhami. Nebo je Argentina nemožnou stavbou? Vždy na pokraji začátku, vždy s velkými projekty, velkými plány, které se nikdy nenaplní. Země druhé kategorie, která skrývá svou základní prázdnotu za monumenty. V Achaově kině je tato druhořadost odhalena, ukázána ve vší své lživé pompéznosti.