Zabitý večer je svižnou a řemeslně fajnovou žánrovkou, která vás sice absolutně ničím nepřekvapí, zároveň ale dokáže přesně doručit přesně to, co čekáte – tedy poctivou jednohubku, která skvěle pracuje s napětím, obsazením i uzavřeným prostorem. Ukázkový film na zabití večera.
Některé postavy přežívají i situace, které by reálně nemusely ustát, přesto film jako celek funguje a nepůsobí otřepaně ani kýčovitě. Ačkoli motiv pokynů přicházejících skrze moderní technologie není nový, zde se ho podařilo zpracovat s dostatečně originální zápletkou.
V dnešní době, kdy spousta thrillerů pátrá po vlastní identitě a k vlastní škodě příběh neustále kombinuje s určitou nadsazeností či jinými žánrovými aspekty, působí Zabitý večer jako organický samorost, jakkoli jde paradoxně o návrat ke kořenům. Landon diriguje kauzálně sevřenou a čisté zábavě oddanou jízdu. Zároveň se titul nebere příliš vážně, aniž by subtilní humor vycházející z trapných interakcí škodil celkovému zážitku.
Zabitý večer rozhodně není nejhloupější žánrovka, přeci jen se ovšem začne snadno rozpadat v moment, kdy nad ní člověk začne tak nějak více přemýšlet. Landon to pořád za pochodu zvládá vykoupit nejedním zajímavým vizuálním nápadem, poměrně efektně pracuje s nasvícením scén i kamerovými nájezdy. Landon se ovšem pořád v těchto trochu jiných vodách nezvládne tak úplně vykoupat, více mu dle všeho svědčí divočejší koncepty.
Pokud chcete 100 minut blýskavého, místy nervydrásajícího, emocemi nasáklého chaosu, který vás donutí smát se, zalapat po dechu a možná si rozmyslet, jestli dáte cizím lidem své telefonní číslo, pak může být Zabitý večer právě tím filmovým rande naslepo, které si třeba nikdy nezopakujete, ale na jednorázovou zábavu to stačí.
Violet si po letech vyrazila na rande a zatím to vypadá, že si se sympaťákem na druhé straně stolu sedí. Jenže pak jí začnou na mobil chodit zprávy od kohosi, kdo vyhrožuje, že zabije jejího syna, pokud ona nezavraždí muže, s nímž si plánovala užít večer. Christopher Landon natočil solidní a zábavný thriller, který se opírá o prověřená žánrová klišé, ale navíc nabízí velmi sympatické hrdiny i herce a pár hravých vizuálních nápadů. Nová klasika z toho nebude, ale na poctivý thriller to stačí.
Tento film se snaží divákovi nabídnout hodinu a půl psychologických manipulací, pátrání a obelhávání. Není v něm nic víc (např. akce, humor, něco audiovizuálně zajímavého). Tím pádem je značný problém, když ta psychologická manipulace a obelhávání probíhá podle ultradementního scénáře, který nutí postavy činit ultradementní náhodná rozhodnutí.
Zatímco první hodina stopáže se nevýslovně vleče, posledních třicet minut se předešlou nudu snaží umořit sázením jednoho nesmyslu za druhým. Jen namátkou, tuhou skleněnou výplň mrakodrapu rozbijí na padrť úderem hokejového puku nebo v domácnosti rádoby zodpovědného rodiče nechají na přístupném místě povalovat nabitou zbraň.
Našli jste chybu nebo něco chybí? Napište nám.
