Třiadvacetiletá žena spáchala třinácti ranami nožem sebevraždu. Závěr policie zkouší deset let poté zvrátit film Aneta, v němž matka oběti sleduje rekonstrukci expertů a režisér diváky varuje: „Zvažte, zda na to máte žaludek.“ Na konci však víme totéž co na začátku: že je to divné, ale možné.
Aneta je svižným a řemeslně poctivým dokumentem, který výtečně naplňuje kolonku populárního true crime žánru, zároveň ovšem k citlivému případu záhadné smrti přistupuje co nejvíce nestranně a se zaměřením na fakta. Názorů odborníků, právníků či novinářů je dostatek, stejně jako nečekaných a šokujících informací, díky čemuž člověka nenechá tento případ chladným a vyvolá v něm patřičné emoce.
Filmaři pozvali světově uznávané kapacity v oblasti forenzní vědy, aby ho znovu přezkoumali. Jenže ti přes veškerou snahu nepřichází s žádným převratným odhalením. Styl vypravování diváka zaujme, ale uplatňují se nejrůznější prostředky k tomu, aby dokument zasáhl jeho emoce. I když je to u true crime obvyklý postup, není nutné dělat to takhle na sílu. Obzvlášť otravný začne být velmi brzy smyčcový podkres, u kterého se zdá, že snad nikdy neutichne. Ačkoliv pokud máte tento žánr rádi, možná vám to tolik vadit nebude.
Smutný „příběh sebevraždy, které nikdo nevěří“, jak zní podtitul filmu, přesné odpovědi nenabízí. Není to v silách dívčiny matky, přizvaných expertů ani filmařů. Zůstávají jen pochyby, smutek a touha dokázat to, co se po letech dokazuje těžko.
Asi první polovinu snímku jsem byla maximálně zvědavá a celá moje pozornost se soustředila na vnímání informací, sledu událostí, výpovědí a myšlenek expertů při rekonstrukci činu. Ale ta druhá polovina byla již slabší a snímek již silně nudil, protože to bylo pořád to samé dokola, nic nového, žádný zvrat či rozuzlení, ale spíše mlácení prázdné slámy stále kolem dokola.
Dokument, který je profesionálně natočen, tzn. má tempo a atmosféru, je přehledný a dobře se na něj dívá. Co je to ale platné, když film zcela selhává v tom hlavním, tzn. v tom, aby nám nastínil, co se vlastně tehdy tomu děvčeti stalo a proč bychom se o to měli zajímat. Je nadhozeno několik navzájem si odporujících teorií (z nichž žádná není nijak překvapivá), nic se neprokáže, nic se neodhalí, a je konec.
Aneta se nakonec jeví jako celkem typický představitel žánru, který využívá jeho přednosti, ale také opakuje jeho chyby. Ve svých nejlepších chvílích je vidět, že je poctivě vyrešeršovaný, jde do hloubky a ve stylu modernějších true crimů chce upozornit na chyby celého systému (i když tady by mohli tvůrci jít ještě dál). V těch nejhorších působí jako dílo lidí se spasitelským syndromem, kteří moc dobře vědí, jak z lidí dostat emoce.
