Glowski
531 bodů •
9
Stejně jako v případě svého předchozího filmu, Kulumbegašvili opět nabízí útržkovitě vyprávěný příběh o ženě, která čelí nebezpečným mužům a abstraktním společenským řádům, avšak v Dubnu autorka protíná vertikálu přítomnosti horizontálou plynoucího času. Na rozdíl od Jany, protagonistky Začátku, která se snažila vymanit z nastalé situace, řeší Nina také své dětské trauma a rozpadlý vztah s Davidem, který jí přesto zůstává oporou. Mnohé z motivů a vzájemných vazeb se ani tentokrát uspokojivě nevysvětlí, více prostoru (a interpretačního potenciálu) se ale dočkala magická složka filmu. Strašidelně vyhlížející postava bez tváře, která Dubnem prochází, možná ztělesňuje dávná traumata, možná kosmickou věčnost a lhostejnost. Na jednu stranu je zřetelně spojená s tím, co postavy ztratily, na druhou stranu existuje nezávisle na nich. Rozdíl mezi prvním a posledním obrazem filmu dokumentuje proměnu Niny i Davida, ale oba enigmatické výjevy zároveň rámují útrpné dění jako pouhou epizodku ze života na Zemi.
Interpretační mapa, v obrysech načrtnutá předchozím odstavcem, působí dost abstraktně a přirozeně vyvolává nedůvěřivou otázku, co nám Duben vlastně říká. Jenže Dea Kulumbegašvili – soudě dle dvou dosavadních opusů – spoléhá více na rigorózní styl než příčinně souvislé vyprávění. Ne náhodou její tvorba zapadá mezi těžké váhy spirituálně stimulující kinematografie. Podobně jako její blíženec (a jeden z výkonných producentů Začátku) Carlos Reygadas autorka raději ukazuje, než vysvětluje, „loutkové“ herectví a odosobněné postavy upomínají k přístupu Roberta Bressona, respektive Bruna Dumonta, a stopové množství experimentální hudby by klidně mohlo zaznít v novém počinu od Jonathana Glazera. Přesto Kulumbegašvili přichází s vlastní poetikou, jež není jednoduše odvozená od stylu renomovaných klasiků. Může vám připadat nepochopitelná, strohá a odtažitá – ale věnujte jí svou energii a čas. Duben skýtá příležitost k setkání s velkým filmem. [podruhé viděno na festivalu Crossing Europe. kompletní report si můžete přečíst na webu FaD: https://filmadoba.eu/filmovy-ohnostroj-nad-lincem/]
Interpretační mapa, v obrysech načrtnutá předchozím odstavcem, působí dost abstraktně a přirozeně vyvolává nedůvěřivou otázku, co nám Duben vlastně říká. Jenže Dea Kulumbegašvili – soudě dle dvou dosavadních opusů – spoléhá více na rigorózní styl než příčinně souvislé vyprávění. Ne náhodou její tvorba zapadá mezi těžké váhy spirituálně stimulující kinematografie. Podobně jako její blíženec (a jeden z výkonných producentů Začátku) Carlos Reygadas autorka raději ukazuje, než vysvětluje, „loutkové“ herectví a odosobněné postavy upomínají k přístupu Roberta Bressona, respektive Bruna Dumonta, a stopové množství experimentální hudby by klidně mohlo zaznít v novém počinu od Jonathana Glazera. Přesto Kulumbegašvili přichází s vlastní poetikou, jež není jednoduše odvozená od stylu renomovaných klasiků. Může vám připadat nepochopitelná, strohá a odtažitá – ale věnujte jí svou energii a čas. Duben skýtá příležitost k setkání s velkým filmem. [podruhé viděno na festivalu Crossing Europe. kompletní report si můžete přečíst na webu FaD: https://filmadoba.eu/filmovy-ohnostroj-nad-lincem/]
Duben
Kwiecień
Απρίλης
四月勿語
