Recenze filmu Zlatovláska

Na první pohled a na druhou celovečerní režii Jana Těšitele vypadá Zlatovláska pěkně, i když scénář na hrdiny vyslal více zlosynů než Erbenova předloha. Podobně jako jiný přepis pohádkové klasiky – loutková Pyšná princezna – také staví do popředí psíka.

Díky dobře zvládnutým formálním prvkům, slušně provedeným akčním scénám a vyprávění, které neztrácí čas, pohádka příjemně odsýpá. Bohužel to kazí práce s postavami, respektive s hlavním hrdinou, jehož musí všichni ostatní zachraňovat téměř proti jeho vůli.

Ne všechny změny působí ústrojně, pohádku ale šlechtí snaha posunout příběh někam dál a cit pro žánr i cílové publikum. Jan Těšitel nabízí vkusnou a moderní pohádku, jíž dobře slouží hudba Lukáše Daniela Paříka a v níž se navíc mluví dobrou češtinou. Ani to není málo.

Debutující kameraman Vojtěch Dvořák využil všechny lokace, kde se film natáčel, od hradů, paláců a skanzenů v Čechách a na Slovensku až po Sicílii, a velmi dobře je filmově prodal. Jan Těšitel vše zastřešil moderní režií s respektováním klasiky, což je po Princezně zakleté v čase z roku 2020 další ukázkou toho, že i dnes je možné natočit pohádku, která zaujme děti a pobaví i rodiče.

Snímku by prospěla kratší stopáž, protože závěr působí už poněkud zdlouhavě. Nicméně pokud chcete vidět novou pohádku, která se ponese v duchu tradičních příběhů a nebude příliš kýčovitá, Zlatovláska určitě stojí za zhlédnutí.

Je pozitivní, že si Zlatovláska jde vlastní cestou vůči současnému publiku a nesnaží se příliš držet ve stopách, které jí vyšlapala padesát let stará adaptace Vlasty Janečkové. Kdo na klasiku nedá dopustit, tomu nová Zlatovláska dopřeje odlišný pohled na tutéž látku, a komu již přijde televizní počin příliš obstarožní, pro toho může být výpravná velkofilmová verze působivější náhradou.

Nová verze Zlatovlásky působí jako umělý a až přehnaně vypulírovaný produkt, který se vcelku zručně snaží využít trendů ve sféře moderních fantasy dobrodružství. Samotné vyprávění pohádky je mu ale u toho spíše na obtíž, kvůli čemuž se ztrácí srozumitelnost dílčího chování postav i výsledné poselství.

Zlatovláska jako by nevěděla, čím chce být. Míchá v sobě přinejlepším průměrnou snahu být filmem pro celou rodinu, pro dospělé otravným a pro děti možná zábavným filmem, pro nejmenší s mluvícím psíkem, ale i tak trochu tou starosvětskou, místy jakoby až upjatou pohádkou. Z knih, ne televizorů.