Klajnik
9 257 bodů •
7
Od prvních minut jsem se pro to nadchnul, protože to vypadalo jako koktejl oblíbených ingrediencí. Film podle divadelní hry odehrávající se v jednom pajzlu plnym postav, které už dávno vzdaly život a jen se celý dny uchlastávaj něčim, po čem by méně zkušenej piják třeba i oslepl. První hodina mě bavila velmi a nabyl jsem z toho dojem takových misantropických Dvanácti Rozhněvaných Mužů.
Film však má 4h stopáž a ač začne to slibně, ale od druhé půlky to na mě chvílema působilo poměrně uměle a v závěru už mě docela ztratil:
To je dáno konflikty, které se v tom jednom prostoru hospody řeší. Aby komorní film fungoval, musí ty konflikty látky být dostatečně nosné a kompaktní. Postava Roberta Ryana (známý z Wild Bunch a zemřivší ještě před uvedením tohoto filmu) mě zprvu velmi zaujala, protože se jedná o pesimistu, co jen čeká na smrt a čas si krátí chlastem a glosováním okolních zoufalců. Čekal jsem, že za jeho popřením života bude nějaká nosnější filosofie, jenže film poměrně rychle odhalí, že to je jenom jeho póza a že se ve skutečnosti bojí umřít stejně jako se bojí žít. Většinu filmu ho pak někdo nutí, aby si to přiznal, jenže odmítá, protože ne a ne k tomu najít odvahu.
Dále... Pokud se v takovém filmu řeší něco mimo prostor zasazení, musí to něco odhalovat o přítomných postavách. Můj dojem je však takový, že se kolikrát zdlouhavě řeší překotná expozice, které si žádá příliš mnoho času, nemá náležitou lehkost a ani mi moc neumožnuje se na daný konflikt napojit. Konkrétně postava mladého Jeffa Bridgese hraje postavu, která je synem ženy, kterou kdysi milovala postava Roberta Ryana. Mladík u bývalého partnera své ženy hledá pochopení, ale ten ho neustále posílá do hajzlu a říká mu, že pro něj už nic neznamená. Mladík ale přesto pokračuje, často zneguje, co říkal před tím, protože je mu hanba přiznati své důvody a na konec tak nějak odhalí, co a proč udělal, než ho v hospodě vyhledal a proč je tak strašně citově rozladěnej. Problém je, že bych to mnohem radši viděl, než takhle překotně poslouchal, pak by se ale film neodehrával jen v tom jednom prostoru zaflusanýho baru. Cítil jsem též, že to jeho vyprávění je dáváno spíš divákovi než postavě, které ho ale směřuje. Tahleta linka mi tedy přišla poměrně špatně napsaná. Vzhledem k tomu, že mě postava mladíka nijak nebavila, tak mi bylo i fuk, co a proč udělal.
Myslím, že když máme komorní film o bandě pasivních zoufalců, tak je těžký mezi nimi vytvořit nějaký nosný konflikt a dramatický rámec. Zde se to řeší tak, že čekají na jednoho známého (Lee Marvin), který pajzl 2x ročně navštíví a všechny opije na vlastní náklady. Tentokrát však přijde s tím, že už nepije, že se změnil a že hodlá zachránit i všechny štamgasty. Chce je donutit vzdát se svých nerealistických snů, přiznat si svou bídu i slabost a konečně osvobodit se... Nefunguje to však ani zdaleka tak, jak si představoval, protože většina lidí volí iluzi před těžkou pravdou. Po vší té snaze pak v závěru pronese dlouhý monolog, kde vysvětlí, jakým byl člověkem a jak to měl se svou ženou a co se mezi nimi stalo. Bohužel to ve mně nevzbudilo žádné napětí ani údiv. Jednalo se jen o další zdlouhavou expozici, kde jedna postava osvětluje svou minulost dalším postavám, které to moc nezajímá.
Ty konflikty/příběh a vyprávění mi teda v klíčových bodech docela drhly, ale po většinu času jsem se bavil.
Pozitivem je, že film funguje v jednotlivostech. Je tam řada dobrých dialogů a postav, které mezi sebou mají dobrou dynamiku. Bavil mě třeba mrzutý majitel baru, kterého hraje Jiří Voskovec.
Film však má 4h stopáž a ač začne to slibně, ale od druhé půlky to na mě chvílema působilo poměrně uměle a v závěru už mě docela ztratil:
To je dáno konflikty, které se v tom jednom prostoru hospody řeší. Aby komorní film fungoval, musí ty konflikty látky být dostatečně nosné a kompaktní. Postava Roberta Ryana (známý z Wild Bunch a zemřivší ještě před uvedením tohoto filmu) mě zprvu velmi zaujala, protože se jedná o pesimistu, co jen čeká na smrt a čas si krátí chlastem a glosováním okolních zoufalců. Čekal jsem, že za jeho popřením života bude nějaká nosnější filosofie, jenže film poměrně rychle odhalí, že to je jenom jeho póza a že se ve skutečnosti bojí umřít stejně jako se bojí žít. Většinu filmu ho pak někdo nutí, aby si to přiznal, jenže odmítá, protože ne a ne k tomu najít odvahu.
Dále... Pokud se v takovém filmu řeší něco mimo prostor zasazení, musí to něco odhalovat o přítomných postavách. Můj dojem je však takový, že se kolikrát zdlouhavě řeší překotná expozice, které si žádá příliš mnoho času, nemá náležitou lehkost a ani mi moc neumožnuje se na daný konflikt napojit. Konkrétně postava mladého Jeffa Bridgese hraje postavu, která je synem ženy, kterou kdysi milovala postava Roberta Ryana. Mladík u bývalého partnera své ženy hledá pochopení, ale ten ho neustále posílá do hajzlu a říká mu, že pro něj už nic neznamená. Mladík ale přesto pokračuje, často zneguje, co říkal před tím, protože je mu hanba přiznati své důvody a na konec tak nějak odhalí, co a proč udělal, než ho v hospodě vyhledal a proč je tak strašně citově rozladěnej. Problém je, že bych to mnohem radši viděl, než takhle překotně poslouchal, pak by se ale film neodehrával jen v tom jednom prostoru zaflusanýho baru. Cítil jsem též, že to jeho vyprávění je dáváno spíš divákovi než postavě, které ho ale směřuje. Tahleta linka mi tedy přišla poměrně špatně napsaná. Vzhledem k tomu, že mě postava mladíka nijak nebavila, tak mi bylo i fuk, co a proč udělal.
Myslím, že když máme komorní film o bandě pasivních zoufalců, tak je těžký mezi nimi vytvořit nějaký nosný konflikt a dramatický rámec. Zde se to řeší tak, že čekají na jednoho známého (Lee Marvin), který pajzl 2x ročně navštíví a všechny opije na vlastní náklady. Tentokrát však přijde s tím, že už nepije, že se změnil a že hodlá zachránit i všechny štamgasty. Chce je donutit vzdát se svých nerealistických snů, přiznat si svou bídu i slabost a konečně osvobodit se... Nefunguje to však ani zdaleka tak, jak si představoval, protože většina lidí volí iluzi před těžkou pravdou. Po vší té snaze pak v závěru pronese dlouhý monolog, kde vysvětlí, jakým byl člověkem a jak to měl se svou ženou a co se mezi nimi stalo. Bohužel to ve mně nevzbudilo žádné napětí ani údiv. Jednalo se jen o další zdlouhavou expozici, kde jedna postava osvětluje svou minulost dalším postavám, které to moc nezajímá.
Ty konflikty/příběh a vyprávění mi teda v klíčových bodech docela drhly, ale po většinu času jsem se bavil.
Pozitivem je, že film funguje v jednotlivostech. Je tam řada dobrých dialogů a postav, které mezi sebou mají dobrou dynamiku. Bavil mě třeba mrzutý majitel baru, kterého hraje Jiří Voskovec.
El repartidor de hielo
Le marchand de glace est passé
O pagopolis erhetai