Ve jménu krále

Někdy se zdá, že herec či herečka má pro určitou úlohu až přehnaně vysokou kvalifikaci. I ti nejslavnější lidé z oboru si často rádi odskočí k takřka komiksovému padoušství, kdy jejich zloduši vedou excentrické řeči o dominanci, podrobování či vsazení svých nemesis do věčných okovů. Někdy je k účasti na těchto projektech vedou silné osobní motivace, jindy peníze, důvěra ve scénář nebo i jejich umělecká vize, která daný film přímo utváří. V následujících případech se skvělí a renomovaní herci chopili záporáků v dílech, která u mainstreamového publika a kritiky pohořela. Často hlavně díky nim však posléze načichla kultovním odérem a přestřelené nebo prostě neobvyklé herecké výkony jsou tím, co si na nich můžeme zaručeně užívat.

Tentokrát se však situace obrátila. Zatímco neumětel Boll nepochopitelně získal práva na řadu slavných herních sérii a ty následně uváděl do kin v příšerných filmech (House of the Dead, Alone in the Dark, BloodRayne, Dungeon Siege, Postal, Far Cry), vydavatelské herní studio GameMill Entertainment naproti tomu v krátké době po sobě vydalo hned dva tituly se silnou licencí. Je z toho duo nejhorších her, za které mohou hráči (pokud budou dostatečně naivní) letos utratit své peníze.

Uwe Boll byl opravdu jedinečný fenomén. Zničehonic na sebe upoutal pozornost v roce 2003 otřesnou adaptací populární videohery House of the Dead. Šlo o příšernost z ranku „jednou a dost“, která by komukoli jinému nejspíš zajistila, že již nikdy v životě peníze na další film nesežene. Jenže Boll byl rodilý Němec, a tak ještě pár let využíval německého zákona, který umožňoval odepsat si 100 % financí z neúspěšného filmu na daních.

Ačkoli se zdá, že devadesátky tu s námi byly ještě včera, opak je pravdou. Přelom tisíciletí nastal před dvaadvaceti lety. Za tu dobu se zvýšila nejen populace či inflace, ale rovněž se zcela zapomnělo na spoustu kdysi slavných a úspěšných herců a hereček. Následujících osmnáct jmen platilo v devadesátých letech za drahocenné hollywoodské harcovníky, ovšem nové milénium jim nepřálo. Dnes na ně vzpomínají jen pamětníci, kteří rádi tráví čas u retro filmů. O koho se jedná?

Z matematického hlediska jedna z nejvděčnějších položek filmového průmyslu je ve skutečnosti dost možná jeho největším průšvihem. A to je tu přitom základna fanoušků automaticky vytvořená dávno předtím, než snímek dorazí do kin.