Doors

80%

Komentáře a recenze 13

Dle počtu bodů
Brenan88
Brenan88
47 083 bodů
6.5
Jsem fanoušek rockové muziky, ale The Doors u mne nikdy nebyli mezi nejoblíbenějšími. Sice znám jen pár jejich, přesto život frontmana Jima Morrisona znám zpaměti. Není proto divu, že jsem se na tento snímek velmi těšil. Zajímalo mne jakou formou nám Oliver Stone naservíruje život jedné z největších rockových legend. Na můj vkus byl snímek místy zdlouhavý a té psychedelie na mne bylo také až příliš. Každopádně nechybí zde žádná významná událost a doba hippies je zde zachycená věrně. Veškerý respekt pro Val Kilmera jenž předvedl úctyhodný výkon.
Pete69
Pete69
29 308 bodů
8
Film se mi líbil více než než Bohemian Rhapsody. V minulosti se točili lepší životopisné filmy, působily věrohodně a více syrově. Val Kilmer nepatří mezi mé nejoblíbenější herce a nemohl jsem se vžít do toho, že je to Jim Morrison a to film trošku kazilo. Zpracování ale perfektní. 80%
xxmartinxx
xxmartinxx
22 268 bodů
8
Pokus o halucinogenní šílenost pro mainstreamové publikum, která nasazuje už od začátku takové obrátky, že se jí to bohužel nedaří uhrát až do konce. Stone je ve svém živlu a opět zbulvarizovanou formou přednáší morální poučení, tentokrát ne politické, ale lidské. A opět to stojí svým způsobem za to...
hanys_
hanys_
18 771 bodů
8
Fenomenální Kilmer, který se do Morrisona během natáčení snad převtělil nebo co...A jestli si i ty party nazpíval sám, tak klobouk dolů a ptám se, kde v 91. dala akademie oči?? Rozhodně zajímavý pohled do Morrisonova šíleného období, tak jak to umí(uměl) jenom Stone, ale od tohohle tvůrce mám přece jen radši jinou pecku z téhož roku...8/10
Fingon
16 886 bodů
8
70% Doors jsem před shlédnutím filmu vůbec neznal, o Morrisonovi slyšel jen letmo a rozpoznal jsem tak jednu píseň, navíc nesnáším Olivera Stonea a jeho filmy. Přesto to byl celkem působivý zážitek...
Sheldon
Sheldon
16 059 bodů
8.5
Nestárnoucí hudba a nonkonformní osobnost giganta Jima Morrisona představila světovému publiku řadu začínajících vycházejících hvězd. 140 minutový širokoúhlý epos zaujme svou vysokou obrazovou stylizací a skvělými hereckými výkony podbarvenými hudbou The Doors, kterou já osobně mám velmi rád. Ze svého okolí znám dokonce řadu lidí, kteří tento film adorují do svých soukromých žebříčků nejlepších filmů a pro diváky, kteří jej ještě neviděli, jsou to lidé, kteří mají nějakou zkušenosti s drogami. Z každého políčka filmu je patrné, že Stone ví o čem mluví a režíruje zručně a sebejistě. Film měl na Stonea relativně vysoký rozpočet, ale své náklady na celosvětových tržbách a díky prodeji nosičů bez problémů pokryl. Pecka.
lamps
lamps
15 150 bodů
9
Všichni dobře víme, že Morrison měl do svatouška asi stejně daleko jako Tiger Woods k dodržování celibátu, ale tohle upřímné zobrazení jeho duševního úpadku mě přesto zcela vyždímalo. A paradoxně za to nemůže primárně Stoneho režie a dramaturgie filmu, ale jednoduše naprosto autentická podoba veškerých interiérů a kulis a především fyzických zjev všech herců, kteří se svých rolí zhostili s nevídanou bravurou. Že Kilmer, ten Kilmer zpívající snad stejně dobře jako Morrison, potící se na pódiu a v agónii souložící snad s celou ženskou populací, nebyl na Oscara ani nominován, je ve filmových měřítkách větší ostuda než pro Woodse všechny jeho nevěry dohromady. Právě jeho heroické ztvárnění slavného muzikanta je tou poslední kapkou, která vedle nádherné muziky, přesné dobové atmosféry a nakonec i působivé režie mistra v oboru životopisném a tragickém, dělá z The Doors snímek hodný hudební velikosti stejnojmenné hříšné kapely.
filmfanouch6
filmfanouch6
12 644 bodů
8
Skupina The Doors se stala nesmazatelnou hudební legendou, ruku v ruce s tím došlo i na ambice realizovat biopic o této skupině. Kolem režie se postupně motali Brian De Palma, Martin Scorsese či William Friedkin, u kormidla ovšem nakonec skončil Oliver Stone. Z dnešního pohledu spíše komunisticky smýšlející režisér se díky stavění na konspiračních teoriích a kritice dle něj imperialistického vedení USA stal jednou z nejkontroverznějších figurek kinematografie, díky tučnému počtu kvalitních filmů se na něj ovšem jednou bude vzpomínat s úctou. Zásluhu na tom bude mít i samotné The Doors. V centru dění filmových The Doors je především jejich frontman - Jim Morrison. Tomu v kontextu tehdejší hudební scény již neobvykle dopomáhalo posilování drogami a alkoholem, omamné látky pro něj představovaly typ hudebního nástroje. The Doors jsou poté z dnešního pohledu vnímání především jako průkopníci v rámci psychedelického rocku, kdy cílem bylo obměnovat mysl právě díky návykovým látkám. I díky tomu se příběh The Doors paradoxně stal ideálním námětem pro Olivera Stonea, který i princip tehdejšího amerického šoubyznysu (který se v době vydání v roce 1991 neposunul raketovým skokem) mohl využít jako nástroj k další kritice amerického systému. Film začíná klíčovým momentem života Morrisona, kdy je Morrison svědkem čerstvě mrtvého indiána, načež začíná věřit, že se do něj zesnulý indián převtělil. Jde o formativní moment Morrisonova života, v podstatě započíná Morrisonovu posedlost smrtí. The Doors Stonea jsou poté stejně ostré jako skutečný příběh této kapely. Dochází nejen k tripům a boření společenských hranic, ale i rozkladu Jima Morrisona v dost možná životním výkonu Vala Kilmera. Z výsledného filmu jde cítit obdiv k předobrazu protagonisty. Stonea samotní The Doors zaujali už v období jeho přítomnosti v armádě během Války ve Vietnamu, usilování o adaptování příběhu výjimečného umělce stalo Stonea hodně přemlouvání a konfliktů s klávestistou The Dors Rayem Manzarekem (který chtěl biopic The Doors točit sám), The Doors ovšem v součtu především skutečně slouží jako pocta speciálnímu umělci. Ten sice i v rámci filmového převyprávění spěje k dekonstrukci, fetování i šukání mu začíná lézt na mozek, přesto se na plátně pořád prezentuje příběh hodnotného umělce, do kterého se Val Kilmer zvládl doslova převtělit. Klíčem k úspěchu byl nevyhnutelně i kameraman Richard Richardson, který v obraze přesně vystihl estetiku 60. a 70. let, pracovat s barevnou expozicí, obrazovými perspektivami či osvětlením. The Doors jsou díky tomu snadno i obrazovou extází, která podtrhuje život člověka, který měl sice talent, podlehl ovšem zakázanému ovoci a souboj s ním především prohrával. Stačí se zaposlouchat do největších pecek The Doors a seznat, že byl Jim Morrison talent, o to více fascinující je poté sledovat jeho pomalý úpadek, dynamický vztah s Pam Courson v podání fantastické Meg Ryan i prozkoumávání hranic reality. Těžko se někdy odhalí pravda, dá se ovšem odhadnout, že by byl Morrison s tímto zážitkem spokojený. Olivera Stonea jde snadno kritizovat za jeho názory a přátelství s Vladimirem Putinem, jako režisérovi se mu dá ovšem vyčítat minimum. The Doors sice též trpí častou Stoneovou tvůrčí neukázněností a drobnou neschopností udržet nastavené měřítko, zrovna u filmu o The Doors je ovšem ta neukázněnost tak nějak vítanou záležitostí. Po 32 letech jde nicméně pořád o jeden z nejdivočejších hudebních biopiců, který ani po třech dekádách neurazí....
hrumsrt
hrumsrt
9 183 bodů
8
Oliver Stone servírující okno do velkolepé životní etapy Jima Morrisona, který oslňuje v čele hudební skupiny The Doors, a k tomu všudypřítomné kouzlo šedesátek.. Já si jejich hudbu pojím hlavně s tématem Války ve Vietnamu, kterou navíc jasně protlačily právě válečné filmy, zejména Coppolova Apokalypsa. Zkrátka skladba "The End" je jednou z nejlepších jakou jsem kdy vůbec slyšel a už mám i pod kůží zajeté si ji na koncích některých etap opravdu prozpěvovat.. Tenhle snímek se vybočuje z toho tradičního hudebního pojetí filmů a o to více se soustředí na životopisnost. Za ruku vedeni Jimem Morrisonem, kterého tady bravurně ztvárnil, asi i v životní roli, Val Kilmer (jakej on mohl být herec, vše odpuštěno hochu), dostáváme exkurzi do hudebního undergroudnu. Ačkoli se na jeho životní osudy příběh zaměřuje vskutku velkou měrou a takovéto "kapelnictví" je na druhé koleji, nemůžu říct, že by mě to nebavilo. V jiných rukách by to nemuselo takhle vyznít, ale Oliver Stone jako profesní mazák přesně ví, kde je ten správný balanc. Samotné hudební vystoupení jsou totálně dechberoucí a jen potvrzují geniální talent Morrisonova zpěveckého umu. Tady je potřeba přiznat zase kredit Kilmerovi, jenž si to odzpíval sám.. Hodně hippie film, jehož celé působení "je jakoby na drogách". Pro fanoušky kapely to ani není povinnost, nýbrž něco více, ale pro poctivého filmového diváka, natož s oblibou pro hudební tyhle bio hudební kusy, jde o mimořádný zážitek... A můžu jen doufat, že se všem mým hudebním ikonám dostane podobně megalománské pocty. Další setkání se snímkem je jistota! 80%
Klajnik
Klajnik
8 503 bodů
9
The Doors je jedna z mých nejoblíbenějších kapel, tudíž mohu být rád, že dostala (či spíše Jim dostal, protože právě na něj je to celé centrované) takhle působivou a odvážnou biografii. Žádné načančané Bohemian Rhapsody. Film se zaměřuje na temnější tendence Morrisonova charakteru, jež přes sebedestrukci vedou k jeho brzké smrti. Bohužel to není dostatečně narativně a psychologicky rozpracované, aby to diváka uzemnilo. Lze děj zredukovat na typický příběh o rockové hvězdě, která se po svém velkém vzestupu začne nezřízeně oddávat drogám načež si svou zhovadilostí zprotiví své přátele z kapely a nakonec zemře. To jsme viděli mnohokrát. Proto bych uvítal, kdyby scénář více prozkoumal Morrisonovo zaujetí dionýstvím, mysticismem, chaosem a smrtí, jež ho nakonec pohltí. Přesto to, co tato zaujetí vyprodukovala, má hodnotu a sílu, proti níž jsou spořádané životy mnoha oveček a konformistů postižených rigidním smýšlením jen prdem ve větru. Val Kilmer se do Jima vyloženě převtělil. Dokonalej casting - Vypadá jako Jim, hýbe se jako Jim i zpívá jako Jim. Filmařsky je to také dokonalé. Kamera, kulisy, komparz, střihy a přechody tvoří něco, co se člověku zaryje do paměti, i kdyby mu to bylo obsahově protivné. Absence větší hloubky je to snad to jediné, co nenaplňuje potenciál, jež tato látka má. Klidně bych to natáhl na 3h, ukázal více Jimových exesů, zaměřil se více na jeho vztahy s dalšími členy kapely i partnerkou, kteří jsou opomíjení, zaměřil se více na obsahy, z nichž tvůrci čerpali i na Jimovu psychologii a na tvůrčí procesy i jejich hudbu jako takovou - přesněji na to, proč je tak unikátní (Něco z dokumentu When You're Strange: "...Přenáší posluchače do temného světa snů. Něco z této zvláštnosti pramení z nepřítomnosti basáka. Takže bylo na Densmorovi, aby držel tempo. Díky jeho jazzovému cítění bylo jak přesné, tak zároveň nepředvídatelné. Flamenco, které ovlivnilo Kriegera, přineslo další vrstvu mysterióznosti. Nikdy nepoužíval trsátko. Doprovodnou i hlavní linku hrál pouze nehty. Ale zvuk se potřebuje o něco opřít. Manzarek objevil basové klávesy a basovou linku hrál levou rukou, zatímco pravou hrál akordy a Bachovské bluesové linky. Klávesy připomínaly karneval. Byly zároveň hravé i temně znepokojivé. Není náhodou, že jejich druhé album Strange Days mělo na obalu cirkusáky. Ale jestliže kapela měla surreálnou příchuť pouťové atrakce, pak Morrison byl tím šílencem na visuté hrazdě. Ray ho považoval za šamana, který vedl své následovníky do světů, do kterých se báli sami vstoupit...")