Uplynulo 55 let od uvedení prvního a pro mnohé nejlepšího filmu Mela Brookse do široké distribuce. Producenti se setkali s kontroverzemi a zákazy, k překvapení mnoha ale také získali Oscara za scénář. Vznikl podle nich veleúspěšný broadwayský muzikál a dočkali se rozpačitého remaku. V čem tkví kouzlo a nenapodobitelnost tohoto pověstného díla?
Špatné recenze nemusí nutně znamenat, že film neuspěje u publika či alespoň u určité části, z odsuzovaných či přehlížených děl se pak lehce stanou klasiky či kultovky. To je případ následujících jedenácti snímků, které navzdory kritickým odsudkům v kinech jednoznačně vydělaly nebo se časem zapsaly do pomyslného zlatého fondu kinematografie.
Začínal jako pouliční kabaretiér, svými skeči bavil italské televizní publikum. Jeho charisma učarovalo nezávislému filmaři Jimu Jarmuschovi, který měl slabost pro svérázné světoběžníky. Celosvětově triumfoval filmem z prostředí koncentračního tábora Život je krásný (1997), který napsal, režíroval a ztvárnil v něm jednu z hlavních rolí, za niž obdržel Oscara. Ale 21. století jako kdyby pro něj bylo nedostižným horizontem, který ne a ne překonat. Loni byl na festivalu v Benátkách oceněný Zlatým lvem za celoživotní dílo. Dnes Robert Benigni slaví 70. narozeniny.
Filmový průmysl dokáže být krutý. Tvůrci mohou mít uměleckou představu, hotový scénář a dokonce natočený materiál, ale jejich pracovní úsilí přesto uvízne na mělčině, odkud nikdy nenajde cestu až k tomu nejdůležitějšímu – k publiku. Historie nedokončených či zcela nerealizovaných projektů je dlouhá jako kinematografie sama a nyní se ve světle některých čerstvých událostí ohlédneme za několika filmy, které nikdy nespatřily světlo světa, ačkoli byla jejich produkce z podstatné části kompletní.
Do konce roku nás čekají dvě filmové verze Pinocchia, v minulém roce jsme přitom dostali dvě další. Příběh loutky, co se chce stát skutečným chlapcem, má zkrátka něco do sebe. Inspiroval Disneyho i hororové klasiky.
Pro řadu herců je Oscar vytčeným cílem a zatímco většina o něm jen sní, několik málo vyvolených si je jednou za rok odnese domů. Někdy je to úžasný začátek ještě úžasnější práce a zkušeností, nastanou ale i chvíle, kdy obdržení sošky prostě nikam nevede a herecká kariéra je v tahu.
Ještě než se příští rok (alespoň to má v plánu) Guillermo del Toro vytasí se svou temnou verzí pohádkového Pinocchia, dočkáme se italské verze od ceněného režiséra Mattea Garroneho (Dogman, Gomora), který do jedné z hlavních rolí obsadil herce a režiséra Roberta Benigniho (Život je krásný).
U většiny slavných a významných děl kinematografie se nějak automaticky očekává, že pochází z dílny neméně slavných filmařů. Ale není to vždy pravda. V kinematografii nalezneme také řadu režisérů, kteří mají na svědomí nějaký velký hit, za nějž si připsali přetrvávající oblibu a uznání, ale jejich jména v rámci režisérské branže přesto příliš skloňována nejsou - onen hit je totiž ojedinělým kariérním úkazem.
Všude, kam se podíváte, způsobuje láska chaos. A věřím, že většinou v dobrém slova smyslu. To je i motto filmu Láska nebeská. Láska a romantika prostě spolu souvisí. Romantické filmy obvykle končí happyendem, ale existují i výjimky. Mohli bychom jmenovat celou řadu, ale vy vybíráte ty nejlepší.
Války nás obklopují staletí, tisíciletí a jsme nepoučitelní. Stále se do těchto fyzických konfliktů vracíme. Soupeříme mezi sebou o bláto, hlínu, kamení, peníze, víru, přesvědčení a jsme kvůli tomu schopni obětovat úplně vše, ohrozit naše životy, rodiny, nejbližší přátele a nejsme schopni se z toho vymanit. Stále nás to táhne zpátky a posloucháme systém, který přikazuje, co máme dělat, ne své srdce, které by nás vedlo jinudy.
