Kamil Fila
4 111 bodů •
6
Hollywood se zdá být čím dál tím zodpovědnější, co se týče zobrazování terorismu v akčních thrillerech. Ty tam jsou doby, kdy bylo možné ukazovat fanatiky v turbanech se samopaly, kteří jsou buď zosobněním čirého zla (Boeing 747 v ohrožení se Seagalem a Russellem), nebo jde naopak spíš o komické figurky (Pravdivé lži se Schwarzeneggerem). Dnes má téměř každý islámský terorista složitý profil a nahlížíme nejen na jeho odlidštěnou, ale i lidskou tvář. Jde o zřejmý důsledek 11. září, kdy protivníci už nejsou anonymní, ale mají své důvody, které se my, západní diváci, snažíme alespoň částečně pochopit. Zároveň je to součástí širších snah Hollywoodu přiblížit akční filmy blíže realitě. _________________ Do detailů se dnes vykreslují nejenom výbuchy a západky zbraní, ale i psychologie postav a atmosféra prostředí. Stokrát můžeme nadávat na „americkou komerci“, že je údajně triviální, ale těžko si nepovšimnout, že od poloviny 90. let je naopak trend nabízet co nejvíce úhlů pohledu na „střet civilizací“. V případě filmů o teroristech to začalo někde s Peacemakerem (1997) a Stavem obležení (1998). Dnes se na ně můžeme střídavě dívat jako na naivní i prorocké; každopádně s každým dalším rokem se do mozaiky „filmového terorismu“ dostane pár nových střípků, které činí celkový obraz plastičtějším. ___________________ Thriller Zrádce (Traitor) od málo známého režiséra Jeffreyho Nachmanoffa už hladce zapadá mezi podobně koncipované filmy jako nedávný Labyrint lží. Výjimečný není morálkou, poselstvím, filmařským stylem ani hereckými výkony – byť jedna organizace Afroameričanů (Black Reel Awards) už navrhla hlavního herce Dona Cheadla na cenu za nejlepší výkon roku. Nejzajímavější na tomto snímku je nakonec to, že za ideou vzniku a produkcí stojí komik Steve Martin. Ano, ten bělovlasý šašek, kterého známe z mnoha rodinných komedií, jež vypínáme v televizi, kdykoli z nich už kape moc sirupu. I on má dnes totiž právo vyjádřit se k zásadním otázkám typu „Kdo je v nekonečném konfliktu mezi USA a islámskými teroristy ten, kdo má větší právo zabíjet“ či „Zda účel vždy světí všechny prostředky“.Abychom Martinovi nekřivdili, v jeho produkční filmografii nalezneme i jiná ambicióznější díla, např. Příběh z L. A. (1991) - ale u takového titulu jeho účast zkrátka nečekáte. Naopak herce Dona Cheadla ano, ten se objevuje ve společensky závažných a občansky naukových filmech často: drogový Traffic, genocidový Hotel Rwanda či anti-rasistický Crash._________________ Zrádce po dějové stránce stojí někde na půl cesty mezi zmíněným Labyrintem lží, který se snaží především sebekriticky říct, že Američané v zásadě nerozumějí cizí kultuře a jsou to cyničtí podrazáci, z druhé strany se blíží snímku Úhel pohledu, kde je terorismus hlavně rozbuškou pro atraktivně komplikované vyprávění. Sledujeme osudy zbožného specialisty na výbušniny Samira Horna, u nějž si nejsme po většinu děje jisti, zda je islámský terorista, tajný agent, který má infiltrovat teroristickou buňku, nebo tajný agent, který nakonec zběhl k teroristům, anebo člověk, který opravdu již neví, kam patří. Když se navíc přimíchá mezi teroristy, kteří se uvnitř západní civilizace snaží zmást okolí tím, že se chovají co nejnormálněji – pijí alkohol a jedí vepřové – zmatek a nejistota narůstá. Nikdy ovšem nepřeroste od žánrového filmu k nějaké umělecké výpovědi, tak daleko se zas tvůrci nepouštějí.____________________________ Don Cheadle vdechl Samirovi jakýsi zvláštní ostych, váhavost a snahu zachovat si důstojnost, byť ho to stojí těžké psychické vypětí. Víceméně v každé scéně působí ve své momentální roli nedůvěryhodně a podezřele, než začne být pro okolí přijatelný. Skoro se chce říct, že mnozí recenzenti, kteří Cheadlovi vyčítají, že se do role nehodí, nepočítají s tím, že Cheadle hraje právě někoho, kdo hraje hodně rolí, a cílem snímku má být udržovat nás v napětí, jak to s ním vlastně je. Jako protihráče určil scénář Hornovi bílého agenta Claytona, jehož ztvárnil Guy Pearce (Memento, Proposition). Tento religionista a arabista ve službách FBI zásadně překopává představu o arogantně nadřazených agentech, kteří operují hlavně silově. Asketicky šlachovitý Pearce s obličejem chápavého mnicha prochází snímkem jako Hornova Nemesis a zároveň tak trochu zpovědník. Jeho přístup stojí v přímém kontrastu k jeho balíkovskému kolegovi Maxi Archerovi (Neal McDonough), který vypadá, myslí a mluví jako George Bush. Poslední netradičně uchopenou roli má ostře řezaný, ikonicky drsný Arab Saïd Taghmaoui (Úhel pohledu, Lovec draků) coby přesvědčený terorista Omar, jenž se díky západnímu vzdělání spřátelí se Samirem. Pouto mezi těmito muži, kteří kvůli svému původu nepatří ani do jedné kultury, má dojemný nádech a minimálně na emocionální úrovni je velmi přesvědčivé. _________________ Zrádce coby film ale nakonec zrazuje to, že přese všechnu morální relativizaci a zároveň snahu apelovat na humanistické hodnoty musí sám sebe prodávat jako akční thriller. Občas se tedy ve vyprávění objevují polopatistické zkratky, kdy nám postavy něco rovnou řeknou pomocí hesel a názorných příkladů, zároveň se tu možná až příliš snadno cestuje ze země do země. Občas se začne střílet a zabíjet stejně jako v těch dávných dobách, kdy Steven Seagal ještě nebyl tak tlustý, aby se nevlezl do hledáčku kamery, a někde v úzkých uličkách na lodi lámal vazy teroristům, jejichž nitro – pokud jimi nemyslíme střeva – nikoho nezajímalo. Jako dobře odvedená dvouhodinovka, během níž poměrně hodně přemýšlíte, a dokonce s vysokou pravděpodobností budete překvapeni explozivní pointou, patří Zrádce k tomu lepšímu, co v Hollywoodu vzniká. Škoda jen, že po skončení filmu už není zas tak moc o čem přemýšlet - a co se týče napětí a vrstvení zápletek, tak každá televizní série 24 hodin je vlastně propracovanější. Ale i to je úděl a paradox dnešního „chytrého Hollywoodu“. Více inteligence dnes pumpuje do televize než do filmu.
