Srovnám-li snímky z konce třicátých let, které jsem zatím měl možnost vidět (nejvíce zastoupené jsou pochopitelně československé a americké, sem tam nějaký britský), francouzské snímky jsou snad nejvíce postižené zubem času. Zvláště ty Renoirovy. V případě Velké iluze se občas vytáhla kamera a scény mezi De Boieldieu a postavou zahranou von Stroheimem jsou hodně zajímavé (a Gabin mi připadal nejsympatičtější ze všech filmů, ve kterých jsem ho zatím viděl), zbytek je už bohužel mrtvá voda...
Kvituji chvályhodnou myšlenku o vzájemném respektu a porozumění dvou ve válce nepřátelských národů, ale její zpracování mne nechalo podezřele chladným. Film je naladěn na jedinou emocionální vlnu, která nezanechá v divácích výraznější stopu, a na to, že se nejedná o vyprávění založené na zvratech či nepředvídatelnosti, nedisponuje ani nikterak nezapomenutelnými charaktery, přestože Gabin, Fresnay nebo režisérská legenda Stroheim si nesporné sympatie jistě získají. Největší problém ale vidím v tom, že mnoho zdejších motivů bylo v průběhu příštích let převážně Hollywoodem tolikrát recyklováno a vylepšováno, že skutečný význam Velké iluze lze v současné době jen obtížně docenit a nevnímat především stylistickou podobu snímku jako zastaralou. Že se ale jedná o dílo důležité a inspirující, to z něj čiší takřka v každém záběru...
