Statečné srdce

Napoleon Ridleyho Scotta má daleko k absolutnímu průšvihu, nicméně přijetí v mírném nadprůměru, spousta hlasitých odpůrců, obecný nezájem o avizovanou a prozatím pozdrženou režisérskou verzi a naštvaný francouzský národ jistě nejsou vysvědčením, v nějž v Apple TV+ po investici 200 milionů dolarů doufali. Přesto se obvykle dočkává chvály alespoň Joaquin Phoenix v hlavní roli, protože Joaquin je přece Pan herec a určitě si zaslouží vstřícnost! Nebo snad ne? Inu… raději se neptejte Briana Coxe.

Roku 2004 debutovalo v kinech nechvalně proslulé Umučení Krista (The Passion of the Christ), v němž jsme na posledních dvanáct hodin v životě Ježíše Nazaretského (Jim Caviezel) nahlíželi optikou dřívější akční ikony Mela Gibsona. Hvězda Smrtonosné zbraně (Lethal Weapon) si vzala k srdci závěr své oscarové režijní prvotiny Statečné srdce (Braveheart), v níž William Wallace snášel mučení ve jménu svobody a spravedlnosti. Největší příběh všech dob, k němuž se obrací kompletní křesťanská víra, tudíž pojal jako extrémní brutální záznam toho, jak lze zneuctít a spektakulárně poškodit lidské tělo. Kontroverze přitom vedle násilí dodnes vykvétají také z údajných antisemitistických motivů a obecně z poučení, jež si publikum může z takto umělecké a k evangeliím vztahované exploatace vzít.

Jména hollywoodských velikánů Martina Scorseseho a Ridleyho Scotta patří mezi nejskloňovanější jména letošního podzimu. Zatímco první z nich se strhujícím způsobem vypořádal s tříapůlhodinovou stopáží u své novinky Zabijáci rozkvetlého měsíce, na toho druhého se v souvislosti s Napoleonem snáší spíš kritika – ať už kvůli historickým nepřesnostem, překotnosti verze pro kina anebo zaměnitelnosti bitevních scén, jež jen uznale pokukují po Bondarčukově klasice Vojna a mír z 60. let.

Současně s ukrajinskou premiérou se do našich kin dostává historické drama Dovbuš o tamním legendárním zbojníkovi, který nemá daleko k Robinu Hoodovi, Juraji Jánošíkovi či Nikolovi Šuhajovi. Načasování přitom rozhodně není náhodné, jelikož právě dnes Ukrajinci slaví svůj Den nezávislosti. Dovbuš tedy není jen velkolepým zpracováním národního mýtu, ale zároveň i nezastíranou součástí ukrajinské propagandy.

Tento zvláštní fenomén se ve filmech či v seriálech čas od času objeví a připomene nám, jak nemístně se s ženskými postavami leckdy nakládá. Záběr z ptačího pohledu, zobrazující žalem zlomeného hrdinu křičícího žalem nad tělem tragicky zesnulé lásky, je samozřejmě efektní, ale… Opravdu se nezmůžeme na nic lepšího?

A stejně tak zatím můžeme zapomenout na dlouho vyhlíženou pátou Smrtonosnou zbraň, kterou Gibson režijně převzal po Richardu Donnerovi, který zemřel před dvěma lety.

Brendan Fraser vyhrál za svůj comeback v dramatu Velryba Oscara a zároveň si zvládl získat srdce milionů lidí, kteří mu vítězství přáli a drželi palce. Někdejší hvězda Mumie si prošla velmi složitým obdobím. Sympatického Američana už všichni odepsali, nyní se však zdá, že to nejlepší má možná ještě před sebou. Pro webové stránky Akademie, jež udílí Oscary, Fraser vyjmenoval deset svých nejsilnějších filmových zážitků. Podívejme se, co si ho získalo.

Všichni máme nějakou představu o tom, které projekty patří u našich oblíbených herců a hereček mezi ty nejúspěšnější. Ale nejednou zdání klame. To, že máme někoho spojeného s ikonickou rolí, ještě neznamená, že jde o jeho největší hit. A dnes vám to dokážeme!

Jan Žižka se od středy probíjí hordami nepřátel v historicky nejdražším českém filmu, jehož půlmiliardový rozpočet pomohl oživit tuzemské reálie přelomu 14. a 15. století. Středověké kulisy a s nimi spojené příběhy jsou pro světové filmaře dlouhodobě lákavé a výpravy do doby, kdy dosažení dospělosti bylo vzhledem k všudypřítomnému násilí či morovým ranám ošemetné, vidíme na velkých plátnech nebo na streamu každoročně. Připomeňme si tedy deset spíše zapadlejších a přehlížených titulů, jimiž se středověk ve vší jeho znepokojivosti a nebezpečí podařilo oživit autenticky.

„Smrt přináší život,“ opakuje Jan Žižka během vkládání semínek do půdy zbrocené krví jeho nepřátel. K tomu si často oplachuje obličej, podřezává protivníky a nedává najevo emoce. Tak vypadá český Žižka roku 2022, přestože je otázka, nakolik se vlastně ještě jedná o český film.