Bezpochyby přelomové dílo. Dlouho před Tarantinem máme možnost sledovat velmi komplexní a inteligentní retrospektivu, která snímá z několika možných úhlů události kolem jedné záhadné vraždy. Kurosawa navíc zvládá brilantně pracovat nejen s novátorským příběhem, ale také s harmonickým obrazem a myšlenkovou mystikou, která dodává středověké atmosféře nadčasových hodnot. Ale muselo tam být skutečně tolik morálního kázání, když zřejmým a velmi jednoduchým poselstvím snímku dodnes zůstává, že největší metlou lidstva jsou ženy? :))... Jinak Toširó Mifune má opravdu charisma na rozdávání a nepřekvapuje mě, že právě s ním spojil Kurosawa vrchol své tvůrčí kariéry.
Geometrie mě nikdy na škole nebavila, jenže Kurosawa jí využívá nikoliv k procvičení mozkových závitů, ale k šikovné hře s divákem, kterému díky ní servíruje kompozičně atraktivní záběry. Byla by ovšem chyba opomenout i příběh, který na jednu smutnou událost nahlíží z několika pohledů a pokaždé je člověku víc a víc zle. Problém není ani v tak japonské přehnanosti výkonů, což je prostě část stylu dané země, ale spíš mírným škobrtnutím na závěr, kdy Kurosawa realistickou výpověď lidské rasy opatřil určitým hořkým happy endem a tím trochu ničí depresivní skutečnost, že lidi prostě svině jsou.
Retrospektivní náhled několika jedinců na tu samou skutečnost překvapí v dnešní době už jen málokoho, ale v padesátých letech minulého století to musela být asi pecka. Právě neobvyklou kompozicí děje si filmy v minulosti častokrát získávaly slávu. Mně osobně se zdá na Rašómonovi nejlepší kamera – záběry jsou poutavé, vyvolávají pocit napětí. Symbolický konec mě příliš neoslnil, Kurosawa umí i lepší.
PS: Mimochodem Poslední souboj (2021) by teoreticky mohl být považován za remake Rašómona.
