Články o Misery nechce zemřít

Slova jsou mocný nástroj, ale kladivo udeří přece jenom s větší fyzickou intenzitou. A nebyl by to Stephen King, kdyby osudy svých vymyšlených spisovatelů nenasměroval do situací, v nichž fyzická bolest je vlastně ještě tou mírnější prožívanou trýzní. Román Misery nechce zemřít se dočkal stejnojmenné vynikající adaptace od režiséra Roba Reinera 30. listopadu 1990, tedy prakticky před 35 lety. James Caan zažívá neklid na lůžku své „fanynky číslo jedna“ Kathy Bates, která nesouhlasí s tím, jak právě uzavřel její oblíbenou knižní sérii – a nezdráhá se to dát drasticky na vědomí.

Stephen King nejenže napsal většinu knížek, které najdete v komerčních knihkupectvích, ale také viděl snad všechny filmy na světě. Autor knižních předloh k filmovým klasikám jako Carrie, Osvícení, Misery nechce zemřít či Vykoupení z věznice Shawshank na síť X pravidelně sype doporučení na nové i starší kousky a konečně se odhodlal k sestavení soukromé topky, která je žánrově rozmanitější, než by člověk v případě často morbidního mistra hororu očekával.

Stále větší množství výsadních osobností populární hudební scény se kreativně uplatňuje ve filmové branži a jednou z nich je rozhodně Abel Tesfaye alias The Weeknd. Jeden z nejposlouchanějších umělců na Spotify se po hereckém debutu v HBO sérii Idol ještě víc ponořuje do traumat a vlastní zranitelnosti v celovečerním kvazi-biografickém snímku Hurry Up Tomorrow, částečně inspirovaném jeho novým hudebním albem – a také naopak. Jenna Ortega ve stylizovaném traileru v náznacích přejímá úlohy stalkující a šílené fanynky po vzoru proslulé hrdinky Misery z pera Stephena Kinga.

Vydělat desítky milionů dolarů a shrábnout pár prestižních ocenění bývá ve filmové branži měřítkem úspěchu, ale jak jsme už mnohokrát poznali, ty zásadnější a srdci publika bližší hodnotící parametry občas vězí v neomylném testu časem. Vykoupení z věznice Shawshank (The Shawshank Redemption) o premiéře před třiceti lety zaujalo kritiky, ale do kin se chodilo spíš na Forresta Gumpa a Pulp Fiction, jimž rozdávala pozlacený obdiv také oscarová Akademie. Nenápadný příběh o vězeňském vykoupení a spasení z pera Stephena Kinga ovšem v maratónském běhu přes kinosály, domácí nosiče, kabelové reprízy a internetovou chválu prokázalo takovou nadčasovost, že i neúnavně pobíhající Forrest a Tarantinův popkulturní kaleidoskop mohou závidět.

Osmdesát pět. Tolik filmových a televizních děl od roku 1976 vzniklo na motivy fantazie Stephena Kinga, jenž své morbidní, fantaskní i nostalgické vize otiskuje do desítek tisíc knižních stránek. Nejprodávanější autor své doby si v podstatě vyčlenil samostatné zábavní impérium a vedle hororů stojí také za oceňovanými dramaty s mnoha oscarovými nominacemi. Věřte tomu, nebo ne, zlatou sošku však libovolný snímek podle Stephena Kinga získal jednou jedinkrát.

Klasický western byl ve druhé půlce šedesátých let takovým tím zaprášeným žánrem, v němž John Wayne hrdě konfrontoval darebáky indiánského i rasisticky neutrálnějšího původu. Roku 1969, kdy měl ke konci září v USA premiéru snímek Butch Cassidy a Sundance Kid, už kovboje Divokého západu filmaři přetvarovali na méně jednoznačné antihrdiny v dílech Sergia Leoneho (Tenkrát na západě) či Sama Peckinpaha (Divoká banda). První spolupráce Paula Newmana s Robertem Redfordem, která alternovala hrubě zmapovanou historii ve prospěch univerzálnější přístupnosti konktrakulturnímu publiku a k frkání konzervativců, představila nový a dodnes populární typ šviháckých tahounů s citem pro situační komedii, kteří svobody nechtějí docílit jen pod zkrvavenou americkou zástavou.

Libovolné debaty o nejlepším filmu všech dob se většinou musí alespoň pozastavit u vězeňské klasiky z roku 1994, která skrývá tolik nakažlivé lidskosti, že světlem naděje projasní i dva doživotní tresty. Vykoupení z věznice Shawshank (Shawshank Redemption) vypráví dvacetiletý příběh bankéře Andyho Dufresna (Tim Robbins), jenž se nehodlal smířit s tím, že bude nadosmrti neprávem institucionalizovaný a zbavený veškeré životní svobody. Přestože dnes film Franka Darabonta obývá přední pozice v různých žebříčcích nejlepších děl kinematografie, do kina na něj v září 1994 skoro nikdo nepřišel. Autor knižní předlohy Stephen King tuší, že na vině byl především neatraktivní název, když už ne přímo konkurence v podobě Forresta Gumpa.

Myslet na život, nebo na umírání? Stephen King zasadil svou nenápadnou povídku Rita Hayworth a vykoupení z věznice Shawshank do chladného institučního sevření vězeňských zdí, kde si doživotní trest odpykává také nevinný mladý bankéř Andy Dufresne (Tim Robbins). Díky nezlomné vůli a přesvědčení o vlastním právu na život se vysmekne z pařátů zkorumpovaného ředitele Nortona (Bob Gunton) a jeho strhující lidskou odyseu v závěru emotivně zpečetí propuštěný kamarád Red (Morgan Freeman), „jedinej vinnej chlápek ze Shawshanku.“ Legendární konec třicet let staré klasiky Vykoupení z věznice Shawshank (Shawshank Redemption) měl přitom vypadat trochu jinak, scénářem nadšený Freeman se naštěstí ozval a režiséra Franka Darabonta vyvedl z omylu.

Pokud k tomu máte vlohy, hrát filmového padoucha může být velice vděčné. Mnozí ikoničtí herci a herečky to preferují před úlohami klaďasů, které sice mají větší prostor a navrch i sympatie dané morálně žádoucím postojem. Skvělí záporáci jsou kořením průměrných žánrových filmů a tažnou silou těch hodnotných a kreativně napsaných produkcí, v nichž neříkají jen prázdné fráze, jde z nich strach a nutí k zamyšlení. Ať už jde o zcela smyšlené psychopaty, mocné byznysmeny s předobrazy v realitě nebo o kontroverzní historické figury, následující seznam zaměřený na oscarové herecké výkony v záporných rolích představí výkvět těch vskutku památných filmových postav. Americká Akademie možná zcela ignorovala Anthonyho Perkinse v Psychu, Jacka Nicholsona v Osvícení (The Shining) nebo Roberta Mitchuma v Lovcově noci (The Night of the Hunter) i Mysu hrůzy (Cape Fear), avšak v minimálně v těchto případech vložila Oscara do těch správných úlisných rukou.

Hudební dokument Hraje skupina Spinal Tap (This Is Spinal Tap) v roce 1984 přinesl nejen výbornou zábavu, ale v podstatě stál za rozkvětem žánru „mockumentary“ – tedy filmů tvářících se jako dokumenty, které jsou ale ve skutečnosti hrané. Tvůrčí tým pod vedením režiséra Roba Reinera, pro něhož se jednalo o odstartování veleúspěšné kariéry hlavně v 80. letech, si utahoval z móresů leckterých rockových kapel a koneckonců i filmařů, jež tyto hudebníky často přehnaně adorovali. A nyní se k tématu filmem Spinal Tap II vrátí.