Recenze filmu Temné stíny

U bizarní upírovy hry s hippies člověk zaplesá – ano, to jsou oni. Potěší i průlet světovým malířstvím v galerii rodu či Alice Cooper na plese, ale celá promyšlená hra s kostýmy, rekvizitami a náladami padá do černé díry vyprázdněného obsahu.

Čekat druhou Ospalou díru (1999) se tentokrát opravdu nevyplatí, přestože k tomu může základ příběhu nabádat. Temné stíny mají blíže ke komediálnímu pitvoření v Beetlejuice (1988). Pro někoho to bude (především pro milovníky drsnějšího Burtona) nevyhnutelné zklamání. Pro jiné příjemná oddechovka s řadou milých momentů, které polechtají jejich bránici.

Johnny Depp se samosebou ujal postavy Barnabase se vší zodpovědností a profesionalitou a jeho výkon patří opět mezi hlavní lákadla Burtonova remaku. Pod věčně odměřeným pohledem Michelle Pfeiffer nádherně vyniká jeho nenapodobitelný komediální talent.

Je znát, že se na snímku podílel osvědčený tým, nechyběl ani Danny Elfman coby tvůrce filmového soundtracku, kterého ovšem v tomto případě trochu převálcoval(a) Alice Cooper, jenž si značnou část v závěru filmu ukradne pro sebe.

Snímka obsahuje typické burtonovské postupy. Jeho fanúšikovia ich iste spoznajú. Možno sa pán režisér trochu vykráda, možno sám seba paroduje, myslím si však, že o tom vie a robí tak zámerne.

A něco navíc? Pro zaryté rockové fanoušky snímek nabízí balzám pro uši v podobě Alice Cooper, jehož Barnabas označí za „nejodpornější ženu, kterou kdy viděl“. Barevně a efektově opravdu bohatý film, o tom žádná. Jen některé scény jsou příliš přitažené za vlasy, jakoby se panu režisérovi už nechtělo vymýšlet něco lepšího.

Temné stíny rozhodně nejsou typickým filmem Tima Burtona, ale rozhodně jsou stravitelnější a svěžejší než přeslazená Alenka v říši divů.

Komediální žánr zabíjí suché a nezáživné podání, a tak nezbývá než vnímat film v hororové rovině, ke které nakonec směřuje.