„Matko, jsem hlupák!“ Poslední slova filosofa Friedricha Nietzscheho, jehož setkání s týraným koněm vyústilo ve svérázné prozření, uvozují sérii výjevů z vyprahlého života otce, dcery a jejich koně v bezčasé pustině. Chátrající statek, vysychající studna, vzdorovitý kůň, nečekané návštěvy a potulní honáci. Uhrančivé podobenství o samotě, tíživém lidském osudu natočil legendární maďarský režisér Béla Tarr jako své poslední opus magnum. Černobílé obrazy, strohá kamera, minimum dialogů a majestátná hudba tvoří velkolepou filmovou skladbu, navazující na předchozí Tarrova díla (Satanské tango, Werckmeisterovy harmonie). Poslední Tarrův film získal Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně 2011.
Snímek mě doslova vysál z emocí, ale na jeho konci jsem si řekl: "Prostě paráda". Film velmi skoupý na slova, dcera toho více namluví s koněm, než s vlastním otcem, hudba dokresluje zmar, bídu a stereotyp dvojice, která žije v nehostinném koutu světa na samotě u ničeho. Dlouhé záběry, ze snímku je cítit zvláštní síla.. tohle je opravdová černobílá paráda.
